BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
DEICIDE způsobili poprask na rodící se death metalové scéně již svým bezejmenným debutem v roce 1990. Úctyhodná skladatelská a muzikantská zručnost spolu s neobyčejnou tvrdostí a satanistickou image způsobila, že se tito rouhači stali doslova přes noc světovou senzací. Vypálený satanský kříž na čele šéfa Bentona v té době zářil jasným plamenem a všichni napjatě očekávali následovníka velmi úspěšné prvotiny. Ten vznikal, kde jinde než v tehdejší baště death-metalu, v Morissound studiích na Floridě za produkce deathového kmotra Scotta Burnse.
Sám vládce pekel zřejmě vyslyšel volání svých uctívačů a vložil svou sílu do této desky, která nám v létě roku 1992 vyrazila dech. Tím co se po strašidelné introdukci ozvalo z reprobeden, byla překonána i ta nejodvážnější očekávání. Satanův hlas z hlubin pekel a bečení vystrašených jehňátek ve vichru uvedly příchod zla. Do té doby neslýchaná brutalita, zahraná nejagresivnějším možným způsobem a zběsilost na hranici chaosu s mimořádně tvrdým zvukem, postavila DEICIDE do čela nejen death metalového hudebního extrému, reprezentovaného tehdy spolky MORBID ANGEL, CANNIBAL CORPSE, SUFFOCATION, OBITUARY nebo CARCASS.
Kytary bratrů Hoffmanových řežou bez ustání složité trhané rify, občas zaskřípou zmatené „slayer-sólo“ a po celou délku alba udržují s bicími nejvyšší možnou rychlost. Bubeník Steve Asheim, který se tehdy svým výkonem zařadil bezpochyby mezi žánrovou elitu, dva kopáky téměř nezastaví. Rychlá tempa střídá za ještě rychlejší a do toho sází téměř neustále členité přechody. Leader souboru Glen Benton bez ustání nelidským řevem velebí pána temnot a střídá při tom chroptící murmur se štěkáním rozzuřeného vlkodava. Všechny skladby jsou zahrané stylem „místo zvolnění nastoupí ještě větší řežba“ a palby, jako jsou „Satan Spawn, The Caco Daemon“, „Trifixion“, nebo „In Hell I Burn“, neztratily ani po dvaceti letech nic ze své razance.
Ani nevadí, že „Legion“ trvá pouze slabou půlhodinku a obsahuje jen osm zářezů. Delší stopáž by už byla těžko stravitelná a efekt rány palicí do hlavy by nebyl tak účinný. Po závěrečné rubanici „Revocate The Agitator“ vám proběhne hlavou pouze překvapené: Cože? Toto album je zkrátka absolutní kult, na který se kapela později ani nesnažila navázat a vydala se snadnější cestou. „Legion“ zůstává však nesmazatelnou stopou, kterou DEICIDE otiskli do dějin metalu a jedno z nejlepších death metalových alb všech dob. Ve své době jednoznačně plných 10/10.
DEICIDE byli v roce 1992 velikou senzací a když se po vydání tohoto alba vypravili na evropské turné, které spolu s ATROCITY a GOREFEST absolvovalo zastávku i ve vyprodané ostravské hale Tatran, byla z toho velká událost. Pamětníci jistě potvrdí.
In Hell I burn, my faith is sustained
In Hell I burn again
In Hell I burn, no questions remain
In Hell I burn for Satan
DEICIDE v roce 1992 vyplivli velmi brutální a agresivní desku, která i po dvaceti letech budí respekt a zůstává jednou z nejlepších death metalových nahrávek všech dob.
Glen Benton
- basa, vokály
Brian Hoffman
- kytara
Eric Hoffman
- kytara
Steve Asheim
- bicí
1. Satan Spawn, The Caco-Daemon
2. Dead But Dreaming
3. Repent To Die
4. Trifixion
5. Behead The Prophet (No Lord Shal Live)
6. Holy Deception
7. In Hell I Burn
8. Revocate The Agitator
Overtures Of Blasphemy (2018)
In The Minds Of Evil (2013)
The Complete Roadrunner Collection 1990-2001 (2013)
To Hell With God (2011)
Till Death Do Us Part (2008)
Doomsday L.A. (2007)
The Stench Of Redemption (2006)
Scars Of The Crucifix (2004)
The Best Of Deicide (2003)
In Torment In Hell (2001)
Insineratehymn (2000)
When Satan Lives (1998)
Serpents Of The Light (1997)
Once Upon The Cross (1995)
Amon: Feasting The Beast (1993)
Legion (1992)
Deicide (1990)
Vydáno: 1992
Vydavatel: Roadrunner Records
Stopáž: 28:55
Produkce: Scott Burns & DEICIDE
Studio: Morissound, Tampa (USA)
Jedna z nejpozoruhodnějších deathmetalových formací, z doby, kdy hrát tento styl ještě mělo smysl a bylo v něm nezpochybnitelné myšlenkové odhodlání, se kterým muzikant stál i padal. Tedy ještě než se vše změnilo výhradně v závod – „kdo to dá techničtěji“. Zaujali již na svém prvním eponymním albu - bezskrupulózním přístupem k metalovému extrému, zdrcujícím soundem, kontroverzními názory i skvělou a velmi bojovnou vizáží. A tak jejich druhé a zřejmě nejlepší album „Legion“ jen stvrdilo pozice vydobyté debutem a posunulo výraz DEICIDE k ještě větší dokonalosti.
nebudem tu nič vypisovať, však čo už len k tomuto dodať?!... :)
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.