BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zavrzala lana v ráhnoví, kormidlo se volně stočilo podle směru přílivové vlny a tvrdý dřevěný bok desetiletími ošoupaného škuneru narazil o přístavní molo. Na půli žerdi se zatřepotala černá vlajka s bílou lebkou a zkříženými kostlivcovými hnáty a někdo jí hbitě začal stahovat dolů, jako kdyby si až v tu chvíli uvědomil, že s tímhle znamením není radno se ve zdejších končinách ukazovat. Vida, piráti dorazili. Vítejte chásko námořnická, nezvedená, už jsme vás tady dlouho neviděli. A cože to přivážíte? Co? Že nic nového, že jako vždycky? Inu nevadí, vlastně tím líp. Tak hurá sem s nákladem.
Vážně jsem si chvíli sám sebe dovedl představit v roli onoho hostinského z přístavní krčmy, který po letech zasvěceně sleduje příjezd mořských šelem kapitána Rock´n´Rolfa. Léta ho piráti (to když se jim ještě říkalo „bukanýři“) bohatě zásobovali zbožím vyvažovaným zlatem, za které mu chtěl kdekdo ruce utrhnout, ale jak postupně bukanýrství vyšlo z módy, vzalo to všechno nějaký divný konec. Z pirátů jsou zase piráti, a i když vozí stále totéž zboží, najednou už takový zájem nevyvolává. Ale co tím chce vlastně autor říct? Nic víc než to, že onen hostinský mu mluví z duše, když se raduje nad absencí nějakých zásadních změn či novinek. Stará láska totiž nerezaví a v případě RUNNING WILD a jejich třináctého řadového záseku to platí stejně jako v každém jiném. Z „Rogues En Vogue“ je znovu cítit všechen ten heavy – speed metalový perfekcionalismus a brilantnost, s jakými kapela (potažmo, pochopitelně, šéf Rolf Kasparek) vždy skládala, a to mám za klíčový okamžik v první řadě. V každém Kasparkově riffu (pochopitelně, Jeho Pirátstvo je výhradním autorem hudby a textů), v každé vyhrávce a v každém nápadu, ať zní sebeošoupaněji, zanedlouho objevuji něco nového, něco nenačichlého sebou samým a jsem znovu nenávratně ztracen. Tak mě pohltí úchvatné akustické vybrnkávání v úvodní „Draw The Line“ či ve vypalovačce „Skull & Bones“, tak jsem unešen nadmíru hřejivými a melodickými refrény „Born Bad, Dying Worse“, „Soul Vampires“ nebo „Cannonball Tongue“, a tak mě dostane i obligátní desetiminutovka „The War“, plná té nejvzácnější Kasparkovské kytarové klasiky.
A to jsme, prosím pěkně, zatím jen na začátku. Každá další sonda do „Darebáctví v módě“ (jak jsem si při svých nevalných znalostech angličtiny dovolil přeložit titulek alba) odhaluje nový kus pirátské klasiky, evidentně čerpající z bohaté tradice a zároveň nezapomínající, jaké se píšou letopočty. Tím samozřejmě není míněn fakt, že by se RUNNING WILD snažili vyleštit svou tvorbu „moderními prvky“, ale pouze skutečnost, že se jedná opravdu jen o čerpání a nikoliv o bohapustý výlov ve vlastních vodách. Nejviditelnější je to zejména u těch nejrychlejších kusů alba („Angel Of Mercy“, „Skull & Bones“, „Black Gold“ a „Libertalia“), u nichž vám až srdce poskočí. Tyhle melodicky mistrně vyšlechtěné metalové štiky, svištící na výborné (i když rutinní) práci relativně nového bicmistra Matthiase Liebetrutha a poháněné Rolfovou kousavou kytarou by myslím prohnaly ledaskoho, kdo by se tvářil být opravdu zručným metalovým kumštýřem. Stejným kusem klasiky jsou samozřejmě i celkem učesané, nikoliv přihlouplé a nikoho neurážející texty, čítající především obligátní téma všech špatností tohoto světa, navíc rámované neodmyslitelným pirátským motivem („Skull & Bones“) a naopak nečekaně konkrétní sondou do žhavé reality Íráku („Black Gold“).
Takže co s tím, hospodo? Někdo říká, že „Rogues En Vogue“ je nejlepším albem od dob „Black Hand Inn“ (1994), jiní budou dozajista tvrdit, že s tímhle albem nemá cenu se ani zabývat, natož ho někam zařazovat. Já říkám, že na tom prvním názoru možná něco bude, ale že na tom stejně nesejde. Ve světle úvahy, podle níž lze na každé nahrávce RUNNING WILD (a objektivně vzato, možná právě počínaje „Masquerade“ (1995), tedy vzápětí po „Black Hand Inn“, kde bylo ještě vše patrné na první poslech), zanedlouho objevit něco nového a nenačichlého sebou samým, je myslím dost jasné, že až na pár hlušších míst („Winged & Feathered“ a „Dead Man´s Road“) je „Rogues En Vogues“ albem dobrým, možná dokonce velmi dobrým. Člověk ovšem musí chtít a musí mu být nejspíš nějakým způsobem „shůry dáno“, aby došel k podobnému závěru. V každém případě by rozhodně nemělo smysl, abych tady ještě dál a dál obhajoval svůj názor, přirovnával RUNNING WILD kupříkladu k AC/DC a já nevím komu všemu možnému, kteří si také pořád dokola hrají jedno a to samé (samozřejmě ve stále obstojné kvalitě), a já to také neudělám. Kouzlo RUNNING WILD při vědomí všech jejich silných stránek a slabostí naopak za to v mých očích nestojí a tím je vlastně řečeno úplně vše. Takže buďte vítáni, milí piráti.
Jak dokazuje i album „Rogues En Vogue“, RUNNING WILD jsou jenom jedni. Kdo si to nemyslí, má pochopitelně daleko větší výběr.
8 / 10
Rock´n´Rolf
- zpěv, kytary, baskytara
Peter Pichl
- baskytara
Matthias Liebetruth
- bicí
1. Draw The Line
2. Angel Of Mercy
3. Skeleton Dance
4. Skull & Bones
5. Born Bad, Dying Worse
6. Black Gold
7. Soul Vampires
8. Rogues En Vogue
9. Winged & Feathered
10. Dead Man´s Road
11. The War
12. Cannonball Tongue (bonus)
13. Libertalia (bonus)
Blood On Blood (2021)
Crossing The Blades (EP) (2019)
Rapid Foray (2016)
Resilient (2013)
Shadowmaker (2012)
The Final Jolly Roger (DVD/2CD) (2011)
Rogues En Vogue (2005)
20 Years In History (2003)
Live (2002)
The Brotherhood (2002)
Victory (1999)
The Rivalry (1998)
Masquerade (1995)
Black Hand Inn (1994)
Pile Of Skulls (1992)
The First Years Of Piracy (The Best Of) (1991)
Blazon Stone (1991)
Wild Animal (EP) (1990)
Death Or Glory (1989)
Port Royal (1988)
Ready For Boarding (Live) (1988)
Under Jolly Roger (1987)
Branded And Exiled (1985)
Gates To Purgatory (1984)
Vydáno: 2005
Vydavatel: GUN Records
Stopáž: 64:33
Produkce: Rock´n´Rolf
Studio: Jolly-Roger-Sound Studio, SRN
Dnes snad už na světě neni metalové kapely, která by víc svou hudbu dotáhla "ad absurdum" do sfér směšné karikatůry. Flotila kapitána Kašpárka vyrazila z hamburkských doků před více než dvaceti lety plná nadšení a několik let hrdě brázdila Atlantik. Avšak poté co se kapitán opil v hostinci "U černé pracky" a způsobil na pirátském srazu koncem pětadevadesátého neslýchanou "Maškarádu", už se jeho posádka mezi konkurencí nechytala. Alba byla jedno podobné druhému, navíc ubylo zajímavých nápadů i skladeb. V současné době už se šetří úplně na všem, a tak polonazí bukanýři křižují se svou děravou bárkou jenom horním tokem Labe, kde jim místní loďaři stále přispívají na sporé ošacení.
Ohánět se "shůry daností" je vskutku "bukanýrské" a v případě téhle desky i úsměvné. Proč asi upadl zájem o "zboží" přestárlého korzára Kasparka je totiž nasnadě. Zboží kdysi kvalitní a ryzí se stávalo čím dál řidším, nekvalitnějším a namísto značkového originálu zákazník posléze obdržel třikrát přepranou vietnamskou šmelinu. Nejinak je tomu i u "novinky" a když připočteme katastrofální demo zvuk (lepší v domácích podmínkách zvládne nejedna tuzemská partička), není na "Rogues En Vogue" vlastně téměř nic pozitivního... vlastně přece jen, jak z recenze vyplývá, stále jsou lidé, které pirátský kolovrátek neomrzel. Osobně však namísto husí kůže při poslechu "novodobých" RW zažívám kopřivku.
Bohužel musím souhlasit s názorem Jurase, dřív to byla jedna z mých nej kapel, ale to skončilo deskou Masquerade, ta byla poslední co ještě šla, pak už je jenom temno :(. Nápad veškerý žádný, zvuk hrůza, atmosféra v čudu.
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.