Když v roce 1994 vyšlo zvukově i aranžérsky vyšperkované album „Monogamy“, ocitla se pražská už tehdy legenda české EBM scény na vrcholu, přičemž se jí podařilo navodit to správné napětí očekávání věcí příštích. Ačkoliv se kapela samotná ke hnutí electronic body music nikdy příliš nehlásila, v domácích podmínkách zcela jasně platila za lídra tohoto především koncem osmdesátých let populárního žánru. Fakt, že v bývalé federaci snad s výjimkou slovenských DARK příliš velikou konkurenci neměla, tento primát nijak neznehodnocuje. Málokdo však v polovině poslední dekády minulého století tušil, že se jedná o nahrávku na velmi dlouho dobu poslední. Projekt VANESSA GUN, složen částečně ze členů VANESSY a pardubických GUN DREAMS přinesl totiž na svém jediném počinu poněkud jinou a celkem postradatelnou žánrovou nabídku.
Není tomu tak dávno, co Samir Hauser v jednom rozhovoru coby Bruno Ferrari prohlásil, že o znovuzrození jeho dávné skupiny už příliš neuvažuje. Z desky „Ave Agony“ je ovšem znát, že comeback VANESSY není záležitostí, která by vznikala až příliš spontánně a bez odpovídajícího promyšlení. Z kompozičního hlediska se totiž jedná o zdaleka nejvyspělejší album pražských. Tam, kde se v minulosti nacházely limity v podobě nadprodukce (druhá část alba „Flashback“ (1992) ) anebo dramaturgická rozháranost pramenící ze střídání česky a anglicky zpívaných písní („Monogamy“), neponechává skupina nic na náhodě a servíruje kompaktní a ucelenou nahrávku explodující sílou tvůrčího přetlaku v důsledku více než desetileté tvůrčí pauzy. Hudební složka ctí žánrové tradice, drží linii ze samotného počátku existence kapely a zároveň jeví úspěšnou snahu nepůsobit pouze jako zpověď nostalgických tesklivců po pravěkých dobách tvrdší elektronické muziky. VANESSA koneckonců, snad s výjimkou některých momentů na „Flashback“, nikdy nepůsobili jako parta ortodoxních obdivovatelů především belgických žánrových veličin. Skvělý a sytý zvuk, pod nímž je podepsán i Alexander Hacke (EINSTÜRZENDE NEUBAUTEN), dodává potřebnou dynamiku a zároveň zvýrazňuje pestré a v některých momentech i velmi košaté aranžmá jednotlivých skladeb.
Doba se od poloviny devadesátých let už přeci jen změnila, ale nekompromisní postoje a názory kapely zůstávají pevnou konstantou, a to už od momentu, kdy Daniel Rodný a Samir Hauser našli společnou tvůrčí řeč. Texty plné vzteku a prosté jakýchkoliv lyrických příkras se v mnoha případech opět dotýkají dna společnosti („Mukamba“, „Fízl na speedu“), frustrace („Chci zmizet“) anebo překvapivě i poněkud svérázně pojaté nostalgie („Den kdy jsme ztratili koule“). Údernost některých slovních sdělení ještě znásobují buď razantní rytmické provedení, jako je tomu například v případě přímočaře tanečních kusů „Mukamba“, který možná nejvíce navozuje atmosféru časů minulých, a „Spolkni ďábla“, či „polámaně“ beatového otvíráku „Satanova pomsta“, anebo se VANESSA pustí do pestřejších aranžmá a nesnaží se pouze o tvrdě elektronické vyznění, o čemž mimo mnohé jiné vypovídá i angažmá živého bubeníka Jaroslava Stuchlého (též MICHAEL´S UNCLE). Příkladem tohoto přístupu jsou písně, které bychom na starších deskách skupiny hledali jen stěží. „Primitiv“ překvapí nebývale rockovým, snad až hospodsky rozjuchaným pojetím a předposlední „Strach z lidí“ zase zdařilou „westernovou“ kytarovou linkou.
Možná už přeci jen trochu překvapivý návrat není určitě návratem prázdným a zbytečným. Pražské uskupení je v současnosti už zbytečně řadit do nějaké žánrové scény. Jeho stopy z devadesátých let sice příliš následovníků nenašly; z těch nejvýraznějších mě v tuto chvíli napadají snad jen brněnští DEPRESSIVE DISORDER, svůj status však VANESSA, i přes nepříliš mnoho možností srovnání, díky „Ave Agony“ po téměř patnácti letech opět potvrzují. Moderně znějící kolekce vyrůstající z pevných dvacet let starých kořenů, produkčně zvládnutá na výbornou a plná neutěšeně svěžích a svěže neutěšených kompozic, které prostě jen čekaly na ten správný okamžik. A ten přichází nyní...
