BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jedním z neblahých faktorů lidského života je skutečnost, že přílišná očekávání mohou nezřídka vést k určitému zklamání. Jak se tento fakt může projevit u jedince, jenž netrpělivě čeká na nahrávku kapely, která před dlouhými osmi lety zplodila famózní záležitost „666 International“, přičemž zmíněná patří u této osoby mezi absolutní top? Nebylo by lepší, podívat se v této souvislosti na věc střízlivějším pohledem? Jednoznačně ano…
Upřímně řečeno, již jsem ani nedoufal v to, že DØDHEIMSGARD (nyní již tedy pod jménem DHG) ještě někdy něco vydají. Kapela zmítaná personálními změnami je dnes zcela jiným tělesem než tomu bylo v minulosti a z původní sestavy dnes vlastně zbyl již pouze Vicotnik (bubeník Czral, který je v line-upu uveden, v současné sestavě není). Připočtěme si k tomu neustále se měnící a vynořující se fámy o tom, že „novinka tentokrát již zcela určitě vyjde“ a experimenty s různými návykovými látkami i oddaností fanoušků (nově vytvořené a následně zrušené webové stránky, kde se již před nějakým tím rokem objevil údajný obal desky) a dostaneme zcela jiný pohled na věc…
Nuže, jaká tedy nová nahrávka je? Kvalitní? Ano. Vynikající? Ne. Propracovaná a vyspělá? Ovšem. Zábavná, přímočará a přístupná? Taktéž. Překvapivá? Ne zcela. Lepší než „666 International“? Ani náhodou… Převládajícím dojmem z aktuální nahrávky je tedy určitá rozpolcenost. Z „objektivního“ hlediska by se desce nedalo téměř nic vytknout, nicméně je tu ono obligátní „ale“. Muzikanti jako by měli až příliš svázané ruce skutečností, že fanoušci budou nové album očekávat s velikým napětím a chtě nechtě jej budou s předchozí tvorbou srovnávat. „Supervillain Outcast“ však jakoby zůstalo někde na půli cesty mezi tradičním DHG-trademarkem a konvenčnějším pojetím. Nahrávka je tedy klasičtějšího rázu (metalovější) než bychom čekali a určitě bych se nebál prohlásit, že je jistým průsečíkem dosavadní tvorby kapely. Ve valné většině na ní nalezneme momenty, které znějí jako zmutovaný hybrid předchozích záseků podepřený svěžím zvukem a skutečně výraznou elektronikou, s níž si tentokrát mistři velmi vyhráli (aneb jak se dřívější obcování postupně proměnilo v naprosto právoplatný svazek). Nejsilnější mi však dnes DHG kupodivu připadají v těch nejmetalovějších pasážích, kde tu svou zlověstnou industriálně-thrash-blackovou káru podporují syntetickými rytmy či psychedelickými plochami jen zřídka. Za highlighty alba lze tedy jednoznačně považovat náklepy „Horrorizon“ (můj jednoznačný favorit), „Vendetta Assassin“ a „Supervillain Serum“ či takřka „taneční“, punk-blackovým refrénem doplněné záležitosti „Apocalypticism“ a „All Is Not Self“. Kapitolou samou o sobě je pak neúčast mnohými oceňovaného (a také přeceňovaného) Aldrahna, jehož vokální party na nahrávce chybějí. Nicméně i tak jsou „pěvecké“ linky značně variabilní a nelze pochybovat o jejich nápaditosti, natož pak o skutečnosti, že do dané muziky skvěle zapadají.
Výsledek je sice zcela odlišný od mých původních představ, ale kvalita, nápaditost a lehká ujetost nahrávky zůstává a je neoddiskutovatelná. Z původního mírného rozčarování a proč to nepřiznat, i určitého zklamání, se nakonec vyvinula zajímavá nahrávka, která sice kvalit „Satanic Art“ či „666 International“ nedosahuje (koneckonců je také úplně někde jinde), ale bez většího váhání ji lze doporučit. Pokud má takto vypadat metal jedenadvacátého století, pak si rozhodně stěžovat nebudu.
Kvalita, nápaditost a lehká ujetost zůstává a je neoddiskutovatelná. Z původního mírného rozčarování se nakonec vyvinula zajímavá nahrávka, která sice kvalit „Satanic Art“ či „666 International“ nedosahuje, ale bez většího váhání ji lze doporučit.
8 / 10
Vicotnik
- kytary, samply, programování
Thrawn
- kytara
Kvohst
- vokál
Clandestine
- basová kytara
Mort
- samply, programování
Czral
- bicí
1. Dushman
2. Vendetta Assassin
3. The Snuff Dreams Are Made Of
4. Horrorizon
5. Foe X Foe
6. Secret Identity
7. The Vile Delinquents
8. Unaletered Beast
9. Apocalypticism
10. Chrome Balaclava
11. Ghostforce Soul Constrictor
12. All Is Not Self
13. Supervillain Serum
14. Cellar Door
15. 21st Century Devil
A Umbra Omega (2015)
Supervillain Outcast (2007)
666 International (1999)
Satanic Art EP (1998)
Monumental Possession (1996)
Kronet Til Konge (1995)
Promo 1995 (1995)
Promo 1994 (1994)
Vydáno: 2007
Vydavatel: Moonfog Productions
Stopáž: 56:46
Produkce: Vicotnik
Kosci, Thornovi nevěř. „666 International“ je lepší než novinka přesně o dva body.
Jen bych dodal:
1. Kdo má v sestavě Vicotnika a nevyužije jeho ojedinělých vokálních schopností, zasloužil by tolčok.
2. V druhém plánu furt něco škrká, bručí, prská, scratchuje, píská... Občas je to funkční, ovšem často to taky vznívá křečovitě a v dané chvíli kontraproduktivně až komicky. S programováním si někdo opravdu pořádně vyhrál, ale zavčasu měl dostat přes prsty.
Jinak je to velmi solidní a pestrý kus, který uspokojí nejen příznivce black metalu.
Vidím, že si budem musieť rozšíriť svoje hudobné obzory o ďalšiu kapelu. Naozaj kvalitná záležitosť, ktorá ma chytila za srdce. Teší ma, že vďaka takýmto výborným kapelám môžem trochu poopraviť moju nie práve lichotivú mienku o blackovej scéne. Aj keď označiť DHG len touto škatuľkou je značne obmedzujúce. Vrchol albumu pre mňa predstavuje skoro punkovka „Apocalypticism“, práve po jej vypočutí som sa chytil na háčik. Ak tvrdí Thorn, že „666 International“ je o dva a pol boda lepší od novinky, tak viem čo mám zháňať. Budem mu veriť.
Je paradoxom, ako zmes všetkých možných retro inšpirácii z celého spektra tvrdej hudby dokáže znieť moderne len vďaka tomu, že ich kapela poprepletá s experimentálnymi nápadmi a zvukmi, ktoré by nikoho iného nenapadlo použiť v tomto kontexte, ak vôbec.. Navrhujem, poďme sa pohádať. Je to progresivita, alebo je progresivita niečo iné?
Album "Supervillain Outcast" je absolútne zbytočný pre pasívnych poslucháčov.
To bol kompliment.
Super.
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.