BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nemohu si pomoct, ale deska „Make This Your Own“ působí jako dokonalá parodie na poprock. Avšak vůbec ne špatná, to co dokáží COOPER TEMPLE CLAUSE vytěžit z často až podbízivých popěvků si prostě zasluhuje obdiv. Tito Britové se totiž chápou i těch nejbanálnějších popových a rockových klišé, ale vyrvávají je z přirozených kontextů a osobitě pokřivují. Výrazná psychedelie míchaná s klasickou brit-popovou melodičností byla nosným prvkem předchozích alb. COOPER TEMPLE CLAUSE se však evidentně nehodlají zařadit do zástupu skupin napodobujících „alternativnost“ RADIOHEAD, ani bažících dosáhnout věhlasu módních kapel typu FRANZ FERDINAND, a tak se vrhají směrem, který může působit až lehce šokujícím dojmem, ale také může být přímo odpudivý svou snahou o nastavení zrcadla kýčovité britské scéně, která si o sobě myslí, jak je stylotvorná. COOPER TEMPLE CLAUSE si na stylotvornost nehrají, vždyť ve své podstatě představují post-hardcore skupinu ukazující nám široký záběr tohoto označení, pod kterým si můžeme představit temný sludgecore, jenž nezřídka odplouvá až kamsi k dusivé náladě drone doomu, ale třeba i divokou ztřeštěnost mathcoru. Takže pro úplnost teď přijměme i poprockovou tvář stojící na samé hranici.
„Make This Your Own“ má jako každé rozporuplné dílo dvě strany mince, ta první je blýskavě vyleštěná kýčovitost zcela nepokrytě útočící na davy (díky které COOPER TEMPLE CLAUSE dosahují velice solidních umístění v britské hitparádě) a druhou stranu představuje poněkud méně přístupná zasněnost elektronických zvukových vychytávek. Prvotní dojem je až vlezlá hitovost, která se dostavuje hned s úvodní skladbou „Damage“, kde je triviální popěvek deformován rock’n’rolovým drivem. Přístup plný nadhledu naznačuje druhá „Homo Sapiens“, ve které se dravý rozjezd ostře lomí do BEATLESácké melodie a objeví se i pěkně skandované tleskání. „Head“ připomene svou zasněností elektronických zvuků album „Frysh®“ od BEYOND DAWN, avšak s jakýmsi hitovým podtónem DEPECHE MODE. Do vstřícnějšího kabátu oděné BEYOND DAWN evokuje i následná „Connect“, ve které jako by skupině napovídal i Johan Endlund z TIAMAT. Kytarová „Waiting Game“ pak kráčí cestou té nejprůhlednější emotivní podbízivosti, která je však z jakéhosi podivného důvodu velice zábavná svou citací rádiových kýčů a při které nejde zaplašit vzpomínku na výborné první album Finů POETS OF THE FALL. „Once More With Feeling“ vybočuje silnou psychedeličností, COOPER TEMPLE CLAUSE zde na chvíli zapomínají na melodie a rozehrávají dusivou náladu kontrastů mezi různými elektronickými zvuky. Jako pěst na oko pak působí následná přeslazená „What Have You Gone And Done?“, vykrádající až infantilním způsobem to nejsentimentálnější co nabízí britská poprocková scéna. Španělka a country melodie v „Take Comfort“ pak musí přinutit zakroutit hlavou i mnohé flegmatické posluchače. A pak temná až ambientní plocha „All I See Is You“ se stereotypně recitujícím vokálem, která nakonec vybuchuje do silově kytarové obdoby MUSE. „Isn´t It Strange“ už jen potvrzuje, že na „Make This Your Own“ se téměř s pravidelností střídají poněkud „experimentální“ skladby s na banálních melodiích postavenými popárnami. Myslí to COOPER TEMPLE CLAUSE skutečně vážně? Tahle otázka se opravdu hodně silně nabízí, neboť tito Angličané jako by parodovali téměř celou poprockovou scénu. Z jejich hudby je cítit nadhled a rošťácké popichování, ale také ambiciózní snaha o tvoření příjemné hudby plné netradičně míchaných nálad.
Množství rozporuplných názorů (od nadšeného uctívání až po úplné zatracení) dělá z COOPER TEMPLE CLAUSE značně kontroverzní skupinu. Těžko však nepřipomenout, že právě kontroverze je mnohdy známkou kvality. „Make This Your Own“ možná nedosahuje zajímavosti předchozích alb, především výborného „See This Through And Leave“, přesto hází do hudebního ringu provokující rukavici, kterou se asi jen málokdo odváží zvednout. Ono totiž, přestože plagiátorů je všude nadbytek, který z nich by dokázal napodobit parodii tak, aby z toho nebyla fraška?
Značně svérázný pop-rockový mix, který jako by zesměšňoval celou britskou scénu. COOPER TEMPLE CLAUSE na jedné straně bodují v hitparádách, na druhé jako by vyplazovali na své stylové kolegy jazyk a říkali „Koukněte, jak jste trapní“.
7 / 10
Tom Bellamy
- kytara, basa, ktávesy, syntetizátory, trubka
Daniel Fisher
- kytara, basová kytara, vokál
Benedict Gautrey
- kytara, basová kytara, klávesy, vokál
Jon Harper
- bicí, percuse, vokál
Kieran Mahon
- klávesy, piáno, syntetizér, varhany, hammondky
hosté:
Didz Hammond
- basová kytara
1. Damage
2. Homo Sapiens
3. Head
4. Connect
5. Waiting Game
6. Once More With Feeling
7. What Have You Gone And Done?
8. Take Comfort
9. All I See Is You
10. Isn't It Strange
11. House Of Cards
Make This Your Own (2007)
Kick Up the Fire, and Let the Flames Break Loose (2003)
See This Through and Leave (2002)
-bez slovního hodnocení-
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.