Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Deska z minulého roku, ke které se pravidelně vracím. Čtveřice dvacátníků vloni přišla s nahrávkou, která je dokonale nezaškatulkovatelná. Je v ní něco z mladé punkové rebélie, jež se ale snoubí s talentem a hráčskými schopnostmi. Výsledek tak působí dost podobně jako obal alba. Je to zvláštní skrumáž hudebních nápadů, co zdánlivě nemají nic společného. Při bližším ohledání ale zjistíte, že BLACK MIDI mají svůj styl. Výsledkem je osobitá variace mathrocku, postupunku a hypnotických pasáží koketujících s industriálem, country i noiserockem.
V této barevné paletě z kapely vyčuhují dva prvky, které poutají pozornost. Tím prvním jsou bicí talentovaného Morgana Simpsona, vnášející do kapely až jazzrockovou hravost, a tím druhým vokál, při kterém si mnohdy vzpomenu na Davida Bowieho. Přirovnat BLACK MIDI k něčemu, co tu už bylo, zkrátka nejde. Jejich hudba do sebe jako houba nasává mnoho různorodého a výsledek přesto nezní jako nějaký účelový slepenec, spíše naopak. Vše působí kompaktně, svébytně a svým způsobem velmi sebejistě.
Živelnost žánrů tu jde ruku v ruce také se zvukem. Za produkcí kapely stojí ostřílené hudební jméno, kterým není nikdo menší, než Dan Carey, který ošetřoval nahrávky kapel, jakými jsou THE KILLS nebo FRANZ FERDINAND. Zvuk se tvárně přizpůsobuje potřebám jednotlivých skladeb a dodává jim ještě větší variabilitu.
Textová stránka skáče taktéž po různých tématech. Ať už jde o znečištění vody nebo příběh města Detroit. Všechno tu zkrátka do sebe zapadá a tvoří výživný koktejl, který může na první poslech působitost dost nečekaně a možná i lehce úchylně, ale velmi se vyplatí počkat si, protože dostat se do světa BLACK MIDI není zas tak složité a výsledek je opravdu trvanlivý. Mladé kvarteto z Londýna je po dlouhé době opravdu originální kapelou na světové indierockové scéně.
85 minut soustředění. Plně rozkrýt tuhle náročnou a současně velmi inteligentně poskládanou nahrávku ještě potrvá týdny. Extrémní black/death s neprostupnou atmosférou rozpínající se od PORTAL až někam po ULCERATE. Hluboká, zcela pohlcující záležitost.
Mnoho předchozích alb mi uniklo a ta stará už si nevybavuji, možná proto mi „Darkanakrad“ přijde jako podařený materiál na pomezí melodického death metalu a folku. Určitě je to zábavnější a živelnější než novinka z podobného rybníka lovících ENSIFERUM.
Dát si ve Skandinávii na obal Preikestolen je stejné, jako kdyby našinec použil fotku Řípu nebo Trosek. Za otřepaným obalem se však skrývá zasněná prog-rocková záležitost. Jsou to působivé, a přitom nevtíravé melodie, kde významnou roli hraje piano.
Album, které jde ve šlépějích dva roky starého „God's Country”, ale ve všech ohledech se mnou více rezonuje. Je o něco rychlejší, průraznější a kousavější. Přímá srážka stylu kapel jako DAUGHTERS, HARVEY MILK a třeba i ACID BATH.
Všeříkající název alba. Delší tvůrčí pauza u ostravských rozhodně neznamená změnu stylu. Na to už jsou v tom svém pevně usazeni a z této pozice orchestrují další palbu ostrých songů, kterým opět nechybí odpich a chytlavé motivy. Tradičně dobrá práce!
Zásady sice nepustí, ale psát shout po prvním poslechu tohoto (záměrně) kostrbatého propletence není lehký úkol. Na druhou stranu jsou to stále ti samí GIGAN se svým živelně-technickým a pořád kreativním death metalem. A také i pro mnohé nestravitelným.
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.