Rok 2006 zřejmě definitivně prolomil pět let staré filmařské tabu, druhdy definované s kategorickou „never“ neoblomností, tolik typickou pro Spojené státy americké. Nedotknutelnost 11. září 2001 je ta tam, toto téma se otevřelo stříbrnému plátnu a hned tu máme trojici různých zpracování. Asi nejvíce upoutá kontroverzně nekontroverzní projekt „World Trade Center“ Olivera Stonea, mnohem méně pozornosti uzme skromnější televizní snímek „Flight 93“ a za černého koně této skupinky nutno považovat ceněný komorní film Paula Greengrasse „United 93“.
Natolik politické a ožehavé téma, zdá se, redukuje spolehlivost tvůrčí individuality. Stone se podle všeho nechal strhnout patetickým vlastenectvím a omáčka kolem jeho „WTC“ je doslova nesnesitelně přesolená slzami a neskutečně slabomyslnými hesly a proklamacemi. Jenže Paul Greengrass není Američan a Paul Greengrass si s očekáváními hlavu nedělá. Cit pro politické téma osvědčil v kultovní „Krvavé neděli“ , cit pro drama zase v „Bournově mýtu“. A to vše spojil do autentického a vskutku otřesného celku s názvem „United 93“.
Lze o Greengrassově surové výpovědi vůbec hovořit jako o hraném filmu? Tato otázka není řečnická. „United 93“ je vlastně polodokumentem, pro což hovoří hned několik faktů. Tím nejvýraznějším je zřejmě stylizace kamery. S výjimkou dvou úvodních leteckých panoramat je to bez výjimky nestabilní ruční kamera, která osciluje mezi třaslavými celky a zmatečnými detaily. Naprostou neučesanost záběru podporuje disharmonický střih, který chaotické běsnění tvarů a úhlů umocňuje do roviny, kde je divák neúprosně maten, jeho smysly jsou zahlceny, zakoušejí pocit paniky a iluze pobytu in medias res je takřka dokonalá (řeč je zejména o vygradovaných pasážích únosu a pokus o osvobození letadla). I dějové schéma filmu je do značné míry prosté typické narativní stylizace a pevného schématu vyprávění. Úvod „United 93“ se zaměřuje nejen na osud inkriminovaného letu, ale i na střípky posledních minut zbylých třech sebevražedných vyslanců. Ty jsou nám tlumočeny zprostředkovaně, průhledy do letových a obranných center. Reportážní změt událostí a rychlopalba profesionálních slangů ze středisek je neúprosná, matoucí a plná ze všech sil udržovaného klidu. Občasné prostřihy na rutinní přípravy odletu „United 93“, všední hovory posádky a pasažéru, záběry na tváře budoucích vrahů, výjevy z každodenního života jsou plné vnitřního napětí a zlé předtuchy. Prolnutí obou rovin dodává suché a syrové výpovědi svědků dynamiku a temnou atmosféru očekávání nejhoršího…
Přeryv v podobě zkázy dvojčat je mrazivý, už jen proto, že jej Greengrass ponechává bez hudebního podkresu a namísto efektních záběrů si vystačí se zmizelou tečkou na radaru, strnulými tvářemi a pak notoricky známými záběry CNN. Efektivita takové vypravěčské figury je absolutní, ticho v sále by se dalo krájet. Dramatickým přeryvem se film dostává do fáze, kdy na jedné straně mapuje absolutní chaos „moci“ na zemi (neschopnost koordinace a zásahu je skutečně zarážející a tvůrci se jí ani nepokoušejí alibisticky maskovat hrdinstvím „běžných“ lidí), na straně druhé paniku a pud sebezáchovy na palubě sebevražedného letu číslo 93. V těchto momentech nelze neocenit absolutně nestylizované a bezprostřední herecké výkony. Greengrass tvoří bez záře hvězd, část rolí obsazuje nepříliš známými tvářemi převážně ze seriálové tvorby, část skutečnými aktéry, ale všichni bez výjimky ve filmu žijí. O jejich postavách nevíme nic, jejich existence ale nezačíná nástupem na palubu „United 93“. Přes těch pár všedních vět, které jim scénář dovolí říci, není pochyb o autenticitě a prožitku, o historii jednotlivých tváří. Kompozice davových scén je jedinečná, bezchybně zvládnutá a prostá hluchých míst. Dojem je naprosto zdrcující, kamera vás od dění na plátně neizoluje, naopak, vtahuje vás jako oko maelströmu do středu události. Jediným logickým výsledkem je fakt, že samotný „hrdinský“ akt vyzní prostě, jako akt sebezáchovy, ve kterém každý válčí o svůj život. Žádné prapory, žádné vlastenecké proslovy, žádný heroismus. Jen prostá touha přežít. I ono tolikrát opakované „I love you“ je prosté jakéhokoli patosu, hrdosti bojovníků a citového vydírání. Na kost obnažená beznaděj situace nepřeje sentimentu.
Last but not least. Greengrassovo „zlo“, tedy atentátníci, se ve své realizaci nijak neliší od tzv. „dobra“. Nejsou zkoumány jejich motivy, ani motivy jejich obětí. Nejsou hodnoceny a souzeny ideologickými kritérii té či oné strany. Moment, kdy se pasažéři i únosci modlí, každý ke svému bohu a svým jazykem, je mocný, protože staví všechny na jednu stranu barikády. Strach, emoce, každodenní činnosti, není pochyb o tom, že reprezentanti zla nejsou o nic méně lidští než jejich oběti. A právě narušení této zdánlivě nedotknutelné dichotomie tvoří srdce temnoty „United 93“. Není to žádné patetické poselství o skutečné události a skutečných hrdinech. Je to maximálně autentické svědectví bez učesaných dialogů a schematických charakterů. Na obou stranách barikády stojí lidé z masa a kostí, jejichž pot, krev i emoce lze bezmála cítit. Nesejde na barvě pleti a vyznání… Ve svém důsledku je právě tohle svědectví mnohem otřesnější než vyčerpávající záběry na plačící pozůstalé a kouřící trosky pýchy jedné velmoci.
