Nedlouho po triumfálním rozloučení EMPEROR se ze všech stran vyrojily nejrůznější projekty, za nimiž stáli bývalí členové těchto black metalových vizionářů. Dle mého názoru je ZYKLON, společné dítě někdejších císařských opor Samotha a Tryma, projektem nejvíce výrazným. Je sympatické, že se Prométheovi pohrobci nesnaží o pouhé vyvařování nehynoucí slávy EMPEROR, ale naopak volí vlastní cestu, sice trnitou, zato však velmi originální.

Dva roky po zdařilém úvodu „World Ov Worms“ (2001) vydávají ZYKLON zcela zničující kolekci „Aeon“, která oproti zčernalé prvotině zaznamenala jistý příklon k death metalovým hodnotám. Mnozí příznivci bohužel nedokázali stylovou proměnu kapely strávit a ve své zaslepenosti debutem, potažmo pak naprosto šíleným projektem ZYKLON B, druhé řadové album poměrně kategoricky odsoudili. Podobně negativní přístup dozajista zvolí i v případě „Disintegrate“, neboť nový kotouč se rozhodně nenese ve znamení návratu ke kořenům, ale spíše volně navazuje na práce započaté na „Aeon“. Neznamená to však, že se Samoth a spol. uchýlili k lacinému klonování, ba právě naopak, i tentokrát nám přinášejí celou řadu změn a nepřeslechnutelných inovací.

Především, ZYKLON už přestávají působit jako odlidštění a nepřístupní technokraté. Jejich strojový black/death je sice pořád hodně studený, ale už nevyznívá tolik odtažitě, a tak málo bezprostředně jako na „Aeon“. Uznávám, že onen cizí „industriální“ feeling má své kouzlo (ostatně tvorba spřízněných MYRKSKOG to jen a jen dokazuje), ovšem substituovat jím donekonečna tolik potřebnou živelnost rovněž není to správné řešení. Na „Disintegrate“ obě složky výtečně koexistují (název alba se v tomto světle jeví celkem paradoxní), přičemž tradiční hodnoty ZYKLON, jako je unikátní hermetická atmosféra a naprosto devastující zvukový kabátec z norských Akkerhaugen Studios, zůstaly zachovány v nezměněné podobě. Severský „all star project“ navíc ještě více zapracoval na složitosti kompozic (slyšte hned úvodní defilé kreativity „In Hindsight“), ostatně takto protřelá a nesmírně sehraná sestava snad ani není schopna nějakých povážlivě četných repeticí. Prostor pro větší variabilitu zajité otevřel i méně křečovitý stisk rychlostního pedálu na Trymově artilerii. Výsledkem jsou plíživé, silně znepokojivé skladby jako „A Cold Grave“ nebo „Wrenched“. Ucho přivyklé bleskovým blastbeats však rovněž nezůstane neukojeno, ba co víc, při „Vile Ritual“ a „Vulture“ si užije pravé lukulské hody.

I na třetí pokus se ZYKLON podařilo stvořit vysoce intenzivní a po všech stránkách přesvědčivý materiál. I třetí záznam ZYKLON bude figurovat mezi nejsilnějšími počiny letošní albové sklizně. Nejužší black/death metalová špička, navíc ve své vrcholné formě.