THE FOREST FORGETS - Of Wind & Willows
Postmetalový koktejl, ve kterém je namixováno hodně rozdílných vlivů, od DEFTONES přes náznaky TOOL až k post rocku či dravému i melodickému post hardcore. Trochu zvláštní koktejl, ale říz to rozhodně má.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„Tak k nám přijedou GORGOROTH…“. Tato zpráva nebyla v naší redakci přijata zrovna s obrovským nadšením a dlouho se vůbec nevědělo, kdo na koncert vlastně půjde. Nakonec jsem se o tento úkol přihlásil já, s vyhlídkou na zajímavý kulturní zážitek a už nyní vám můžu bez obalu prozradit, že to byl jeden z nejhloupějších nápadů, které mě v poslední době napadly (a že jich není málo...).
S tvorbou GORGOROTH jsem se seznámil někdy v roce 97, po vydání jejich prvotiny (už ani nevím, jak se jmenovala) a ta mě zrovna příliš nezaujala. Věděl jsem ovšem, že si kapela, za těch 8 let od založení, vydobyla celkem solidní kredit v rámci blackové scény, a tak jsem předpokládal, že aspoň jejich podiová show bude stát za to.
Coby předskokani byli avizováni tuzemští TROLLECH a Norové 1349. Skřítkomilové „zeZPlzně“ se ovšem nakonec (prý na přání samotných Go-go) nedostavili, takže úloha jediné předkapely připadla jejich krajanům. Co člověka vyděsilo už při vstupu do klubu byl k prasknutí narvaný sál. Pořadatelé (na základě zkušeností z koncertu MAYHEM) nepředpokládali, že se BlackPes podaří zcela naplnit, ale už při první skupině bylo jasné, že Klánovický klub nebyl zrovna tím nejšťastnějším řešením - návštěvníci se mačkali doslova tělo na tělo, bodák na bodák.
1349 měli docela úspěch, ačkoli jejich hudba byla taková nemastná neslaná ubíjející klepačka (mezi námi - neni se čemu divit, blackoví fans nejsou nikterak nároční a myslím si, že by jejich ovace sklidil i ten, kdo by se na podiu jenom usral - samozřejmě pokud by měl warpaint a kolem sebe omotané nábojnicové pásy). Na druhou stranu musím dodat, že v BlackPsu je tradičně špatný zvuk, a tak je možné, že se v kapele nějaký ten potenciál skrývá. Ten večer jsme to však bohužel neměli šanci rozeznat.
Zvuk se nezlepšil ani s příchodem headlinerů. Všechny hymnické melodie, tajuplné riffy, klenutá sóla a mysticky akustické mezihry nám zůstaly skryty a zůstal jen pohled na pět okovaných počmáranců, kterak za doprovodu hromovládných bicích křepčí po pódiu a házejí do publika tvrďácké pózy. Celé to vyznívalo nesmírně uboze a směšně. V neoficiální soutěži o nejdebilnější image vyhrál zpěvák, těsně následován plešatým kytaristou, u kterého sem si říkal, jak je možné, že se dospělý člověk může projevovat takhle hloupě (oči neustále otočené nahoru, aby bylo vidět bělmo; trhavé pohyby - asi snaha o co nejvěrnější napodobení zombie). Nečekejte ode mě žádné playlisty nebo podobné věci - tvorbu znám minimálně a i kdybych měl jejich desky pořádně naposlouchané, tak se domnívám, že díky bídnému zvuku bych stejně neměl šanci jednotlivé skladby rozeznat. To mi ostatně potvrdil i opodál postávající fanoušek-blackmetalista, který si postěžoval svému kolegovi asi v tomto smyslu: „kurva voni zrovna zahráli mojí voblíbenou věc a já si toho všimnul až těsně před koncem“.
V krátkém summary z tohoto koncertu by rozhodně nechyběli slova jako „nuda“, „zívačka“, „ztráta času“ a „smrad jak v opičárně“. Jsou to samozřejmě pouze mé dojmy, které se nejspíš budou lišit od většiny přítomných návštěvníků - nicméně report píšu já, takže smůla...
Fotografie: manzeta
Postmetalový koktejl, ve kterém je namixováno hodně rozdílných vlivů, od DEFTONES přes náznaky TOOL až k post rocku či dravému i melodickému post hardcore. Trochu zvláštní koktejl, ale říz to rozhodně má.
Moje první setkání s tvorbou této rakouské kapely probíhá za asistence emocemi prosycené muziky z různých "post" žánrů. Je tam dostatek nápadů i děje, aby to utáhlo přes hodinu trvající stopáž a zároveň motivovalo k opětovnému poslechu. Fakt supr chlapy!
Tradiční melodický heavy metal, ovšem výborný. Na desce je vše v pořádku, kvalitním zpěvem počínaje a vymazlenou produkcí konče. V rámci žánru mohu jen doporučit, jen tomu chybí nějaká ta vlastní přidaná hodnota.
Zmar nad zmar. GRAVE DIGGER přestali být opravdu zajímaví někdy kolem alba "Ballads Of A Hangman" (2009) a od té doby už si vlastně jen zoufale tahají ze své riffové zastavárny, co jim dříve nepřišlo dost dobré. A tentokráte to tedy rozhodně dobré není.
Parádní švédský old school death, který se vrací v čase do devadesátek a servíruje správně dusivou porci švédské žánrové klasiky zarámovanou do charakteristického chrastivého zvuku. Tohle by mělo chutnat především fanouškům starých DISMEMBER a ENTOMBED.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.