Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vnímať WARDRUNU ako skanzen vikinskej kultúry by bolo scestné. O dávnej nórskej hudbe vieme len málo. S jej zapisovaním sa začalo až v 16. storočí, takže pri období, ktoré nás zaujíma najviac, sme odkázaní len na interpretáciu archeologických nálezov, vikinských ság alebo svedectiev cudzokrajných cestovateľov.
Inými slovami, než vznikli presnejšie zápisky, kultúra sa radikálne zmenila a s ňou aj hudba - na severanov v tom čase stáročia vplývalo kresťanstvo, nehovoriac ďalších kultúrach a pokroku. Pokúšať sa oživiť autentické vikinské piesne by v podstate znamenalo triafať sa do terča so zaviazanými očami.
Hádam aj preto je v tvorbe Einara Selvika, známeho pre pôsobenie v blackmetalových GORGOROTH, kde si nechal hovoriť Kvitrafn, taký očividný odtlačok myslenia človeka z 21. storočia.
Stredoveká škandinávska hudba bola s určitosťou nepomerne jednoduchšia. WARDRUNA vedome či podvedome pracuje s gradáciou, má aké-také refrény a nijako neskrýva, že si pre zhustenie atmosféry pomáha klávesmi a ambientnými plochami (materiál pre väčšinu z nich si Selvik nahráva sám).
Ak ide Selvikovi o historickú presnosť, snaží sa ju dodržiavať nástrojovo. Z albumov počuť primitívne dychové nástroje, lýru, fidulu či bubon.
Mýtické zafarbenie môže byť pre niekoho príliš páčivé, ale pri troche nadhľadu znie skrátka dobre. Že by to šlo aj zemitejšie, ukazuje skladba „AnsuR“. No v duchu toho, čo sa dá čakať od exčlena metalových skupín a albumov zasvätených vikinským runám, ktoré skladá, je novinka stále primerane temná a živočíšna. Snáď len previazanosť mohla materiálu mohla byť väčšia. Prvotina fungovala ako celok lepšie.
Nech už si o WARDRUNE v záplave folkového gýča myslíme čokoľvek, treba uznať, že viac než dávna vikinská hudba evokuje modernému človeku pocity arabského obchodníka, ktorý v 10. storočí o dánskych popevkoch napísal toto: „Nikdy predtým som nepočul ohavnejšie piesne než tie od vikingov zo Slesvigu. Bručanie ich hrdiel mi pripomína vytie psov, ibaže je divokejšie.“
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.
Zajímavý vánek z neočekávaného směru se objevil u power/progmetalových DGM, Italové nabrali směr do progrockového pravěku a v kombinaci s jejich powermetalovou energií je z toho neuvěřitelně svěží výsledek. A vůbec to nezní jako hloupé retro. Bravo.