Japonští COFFINS jsou velice plodnou kapelou pokud jde o různá splitka a mini, ale na řadové desky si musíme vždy počkat minimálně 5 let. Ta předposlední vyšla již v roce 2019 a její letošní následovník tu několikaletou mezeru v podstatě jednoduše zacelí jen tím, že žánrově se skupina od svého směřování příliš neodklonila. A proč také, když to čtveřici z Tokya v tomto ortodoxním old-schoolovém kabátku tak náramně sluší?
Jestli máte rádi archaické provedení death a doom metalu a ještě jste o těchto výtečnících neslyšeli, je nejvyšší čas tento handicap odstranit. Jak již kolega Martin Lukáč uvedl ve své recenzi alba „The Fleshland“ z roku 2013, tato produkce zní starosvětsky i v porovnání s konzervativními drtiči typu ASPHYX. A v pořadí páte album tento status jen potvrzuje. Je to skutečně natolik dřevní záležitost, že v rámci takto pojaté muziky se do hlubší historie snad už ani nedá jít. Nutno však dodat, že tak hutný a průrazný zvuk byste samozřejmě u osmdesátkových nahrávek hledali jen stěží. V tomto směru Japonci sázejí na ryze současné produkční možnosti. A to jak v dobrém, tak i horším slova smyslu. Ale na druhou stranu řešit pořád dokola dynamiku u takovýchto nahrávek je možná už přehnaný akademismus.
Žánrově se album vymezuje toliko na ose death-doom metal a tím je dané vše. Masivní, těžkotonážní a hrubozrnné kytarové riffy zcela jasně řadí nahrávku do hájemství hůře stravitelných extrémů. COFFINS však nesázejí pouze na samoúčelné hoblování a v rámci opravdu úzkých stylových mantinelů se pokoušejí kličkovat co to dá. Ačkoliv si zde užijete dostatečné množství jednoduchých „pogo“ temp, je album rytmicky poměrně pestrou záležitostí. Hrubá síla death metalu se vhodně mísí se základní doommetalovou poučkou, která by se dala parafrázovat ve stylu „hnijeme pomalu, ale jistě“.
V tomto směru jde příkladem titulní skladba „Sinister Oath“, jež startuje v rozvláčném tempu a hutným kytarovým riffem, znějícím jako podladění BLACK SABBATH ze svých raných časů. Masivní a hluboký growling pak celou tu neohrabanou kytarovou mašinu ještě více zahušťuje a v tomto ohledu mám dojem, že skupina zní ještě více „heavy“ než kdy předtím. Tato skladba navíc v sobě mísí všechny polohy Japonců, neboť se ve své druhé polovině přeladí z doommetalové tryzny v takovou hodně rozdováděnou deathovou rubanici.
Nic originálního, řekne asi většina z vás. A samozřejmě, že to tak i je. Také by se dalo dodat, že old school všech možných chutí a barev teď frčí, ale vinit COFFINS z laciného najíždění na tuto vlnu nelze hned z nekolika důvodů. Tím prvním je samozřejmě fakt, že skupina už funguje téměř 20 let a nikdy moc neřešila, co zrovna hrát. Prostě od začátku bylo stylové směřování dané bez ohledu na to, co se zrovna momentálně na „scéně“ děje. Tím druhým, a možná ještě důležitějším, je nepopíratelná uvěřitelnost jejich hudby. Ať si o tomto dřevorubeckém stylu myslíte cokoliv, Japonci jej podávají s úpřímným zápalem pro věc. Jejich skladby mají šťávu a i přes moderní produkci dokáží navodit atmosféru zašlých časů a paradoxně v tomto vlastně působí de facto nadčasově. Tato kombinace neotesanosti, živelnosti a zároveň konzervativního lpění na nepsaných stylových pravidlech se alespoň v případě COFFINS ukazuje jako dostatečně životaschopným přístupem, schopným utáhnout další a další nové nahrávky. Tuto nevyjímaje.
