BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Parádny koncert..Amorphis som videl po dlhých 24 rokov (BB-Podlavice 1999) takže celkom spomienky a Sólstafir (určite zapadli!) boli tiež famózny ( aj keď pred 4mi rokmi zo slákmi boli o 2chlpy lepší) vďaka
Bol to veru veľmi vydarený štvrtkový večer.
Lost Society - dalo sa to zniesť
Sólstafír - takisto, i keď do konceptu tohto turné podľa mňa veľmi nezapadli
Amorphis - mohli pridať aj pre mňa najlepšiu skladbu z ich najnovšieho CD Seven Roads Come Together - vzhľadom k tomu, že im ostávalo ešte päť minút do desiatej a na väčšine "štácií" tohto turné bola - ale inak nie je čo vytknúť, výborný koncert so skvelou atmosférou. Škoda, že nemohol byť dlhší, z rozsiahleho katalógu Amorphis by ešte bolo čo vyberať. Ale je vidieť, že ak príde na východ pomerne veľké meno, tak nie je problém pre 500 hláv vykročiť z tepla domova skrz chladné jesenné počasie do útrob nášho milovaného Collossea a to ma teší. A to o dva dni nás čakali premiérové vystúpenia ďalších legiend, Prong a Life of Agony až z ďalekého New York City, kde návštevnosť síce ani zďaleka nedosiahla štvrtkové čísla, ale awesome to bolo takisto :)
Riadna plnka v Collosseu, tak ako asi na každej štácii tejto trojice na tomto turné, obe fínske kapely super (headlineri samozrejme vysoko profesionálni), set Sólstafir bol výrazne inak orientovaný, ako pred štyrmi rokmi s ženským sláčikovým kvartetom (vtedy to bolo až epicky dojímavé a pozitívne bombastické). Ale akcia skutočne dokonalá, obecenstvo skvelé. AMORPHIS som si odstál vedľa Martina ...
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.
Vložit diskusní příspěvek