Nate Garett je vskutku činorodý hudebník. Coby multiinstrumentalista má na svědomí už několik nahrávek pod značkou SPIRIT ADRIFT a ta v pořadí pátá (nepočítaje různá EP a kompilace) se hlásí o slovo opět v roli ambiciózního věrozvěsta moderně pojatého tradičního metalu. Už předchozí, před třemi lety vydané, album „Enlightened In Eternity“ naznačilo výrazné vykročení z hájemstvího historického doom metalu směrem k výraznější melodice a celkově vícero vlivům spíše z jemnějších forem metalové muziky.
Ve svém jádru máme stále co dělat s patřičně našláplou hudbou vycházející ze základů, jež formovaly pozdější doom metalové standardy. Ti „sabbati“ tam jsou stále slyšet, ale dávno už můžeme zapomenout na debut „Chained To Oblivion“ z roku 2016, který se nesl téměř zcela v těchto intencích. Postupný příklon k melodice nabírá s letošní novinkou dalších rozměrů a o albu jako celku lze hovořit spíše jako o specifickém hybridu mezi doomovou zemitostí a power metalovou rozmáchlostí.
Poslechněte si skladbu „Hanged Man's Revenge“. Patřičně přímočarý refrén začínající slokou „Open the gates of hell“ doprovází patřičně přímočarý speedový kvapík. Ačkoliv tato skladba není úplným leitmotivem alba, dost jasně vypovídá o směru, kterým se skupina více či méně hodlá ubírat. Ano, nahrávka je skutečně mnohem více „heavy“ než kdy předtím, přestože SPIRIT ADRIFT nepřestávají být i dostatečně „hard“.
Leitmotivy anebo lépe řečeno stěžejní momenty hledejme u jiných skladeb. Kupříklad hned ta následující - „These Two Hands“ asi nejvíce hledí k minulým album. Tesklivý úvod, podkreslený pouze akustickou kytarou a jemně deklamovaným Garettovým zpěvem, příjemně navnadí na vpád plně elektrifikované kavalerie. Skladba pak graduje i díky emotivnímu vokálu a jemným kytarovým ornamentům, aníž by se jakkoliv změnilo její tempo. Výborně pojatá práce někoho a hlavně pro někoho, kdo si libuje v obstarožním doom metalu.
Plně v linii melodického power metalu se nese „I Shall Return“. Tu kromě dalších příjemných vyhrávek zdobí i chytlavý a neméně emotivní refrén, jež píseň posouvá do šuplíku s nápisem „koncertní hity“. „Siren Of The South“ se z pojetí nahrávky tak trochu vymyká. Děje se tak díky refrénu, evokujícím zlaté časy grunge, což v doprovodu bluesově znějících kytarových riffů posouvá atmosféru, jakou dokáží navodit především kapely holdující stoner rocku. Závěrečná a rovněž titulní píseň pak zároveň dokonale naplňuje poučky o grandiózním finále. Doomově zatěžkaná a ve středním tempu valící se skladba se pak zhruba ve své polovině transformuje v zasněné rozjímání, aby v závěru na krátký moment ještě jednou přizvala celý „orchestr“ a stylově tak završila předchozí, emoceni a výbornou muzikou prodchnutý děj.
Ani na pátém albu SPIRIT ADRIFT nelze z formálního hlediska hledat příliš mnoho chyb, pokud vůbec nějaké. Nate Garett je evidentně nekompromisní perfekcionista, až se často vkrádá otázka, jestli jeho hudba není až příliš vyumělkovaná. Z produkčního hlediska ovšem nelze cokoliv namítat, problémem může být kompoziční stránka. V tomto směru se občas (pro někoho možná i častěji) dostaví pocit, že nad některými motivy se přemýšlelo až přiliš mnoho anebo dokonce jako by se při jejich tvorbě pracovalo s něčím na způsob průzkumu veřejného mínění. Zkrátka, že i „Ghost At The Gallows“ sem tam nedokáže zakrýt jednoduchou hru na efekt.
Jak ale známo – zajíci se počítají až po honu, což v tomto případě znamená, že jako celek je páté album SPIRIT ADRIFT opět výborná práce. Práce, jejíž ocenění alespoň v mém případě postupně roste s každým dalším poslechem. Šikovně a s citem sestavená kolekce moderně znějících melodických metalových písní, které se nestydí za své inspirační zdroje, respektive se příliš netrápí jejich maskováním. Pro mě osobně opět nanejvýš radostný poslech!
