HELMS ALEE byli vždycky chameleoni. Jejich předchozí desky bylo možné snad považovat za žánrově hodně alternativní stoner, který na svojí cestě potkal spoustu jiných stylů a od každého si něco půjčil, ale zatím poslední šesté album zdaleka nejde popsat tak jednoduše. Už nejde o to, že do řádně nafuzovaného stoner metalového základu procpete tu grunge, jindy doom nebo shoegaze. Jejich šesté album jde teď mnohem dál.
Většina skladeb je pestrou mozaikou používající divotvorné přístupy k tvorbě, různé zvuky i nástroje. Vedle saxofonu tu stojí hypnotické jednotvárné rytmy, jež obepínají psychedelické kytary a ženský zpěv, který je téměř strašidelný svým nadhledem a stoickým klidem. No a pak se do vás zakousne kytarový riffový bagr ve skladbě „Tripping Up The Stairs“, který vás kus po kousku dekonstruuje a překládá na jinou hromadu. Paradoxně jsem v této písničce ale cítil alespoň trochu pevnou půdu pod nohama.
Zatím poslední deska HELMS ALEE v mnoha ohledech působí jako experiment, kam až jde zajít a co všechno je možné poskládat z nástrojů, které se válí kolem. Výsledek v každém případě nepůsobí přehnaně v úmyslu být alternativou jen pro alternativu. Aktuální album má punc autencity. Ta trojka lidí, co spolu drží od roku 2007, zkoumá možnosti svého zvuku a výrazů. Vedle písniček, které vás nepřestávají udivovat svojí originalitou, jako je výpravná a epická syntezátorová psychedelie nazvaná „Big Louise“, tu najdete rockovou hitovku „Mouth Thinker“.
HELMS ALEE vás zkrátka vystřelí od dronových úletů až k rockovému mainstreamu a stále máte pocit, že to jsou oni. Uvěřitelní a nespoutaní v hledání a ohmatávání všech tvarů, které jsou schopni vytvořit. A to mnohem intenzivněji než kdykoliv před tím. Proč ta změna? Odpovědí je pandemie. Našli v těch časech útočiště v prodejně zesilovačů a začali si hrát. To vysvětluje to, jakými zvuky tohle album disponuje. Ta hravost z alba prosakuje všemi směry, a to nejen v tom, jak zabarvit zvuk kytary a basy, ale i ve vokálech, na kterých se velmi aktivně podílí celá kapela. A současně je hrozně znát, jak moc je to baví. Radost z tvorby, ze zkoumání zvuku a jeho podob je nakažlivá. Je těžké nepodlehnout. Asi tak jako je těžké se mračit na člověka, který se na vás směje.