Gotická kapela na experimentálním labelu Mika Pattona? Tak trochu mi to nesedělo. To je věru zvláštní kombinace. Ale dal jsem tomu šanci a zaposlouchal jsem se. A našel jsem skvělou hudbu. Ipecac se málokdy sekne v tom, co vydává. SPOTLIGHTS jsou kapelou, která má své kořeny zavrtané hluboko v temném gotickém doom metalu, a dává to náležitě na odiv. Současně se ale nebrání mnoha dalším vlivům. Občas tu slyšíte shoegaze, jindy postpunk. Výsledek má v sobě okultní nádech, o kterém jsem si už dávno nemyslel, že by mě v nějaké kapele mohl zaujmout. SPOTLIGHTS to ale umí zabalit do neobvyklé špinavosti a přidávají ve vokálech a zvonivých kytarách podivuhodnou hebkost. Je to jako pavoučí síť, do které se pozvolna zamotáváte.

Typickým příkladem výše popsaného je skladba „Algorithmic“, začínající chlupatou basovou linkou, kterou by za dostatečně zprasenou považovala i nejedna grindcoreová umouněná hrubozrnnost. Následně se ale přidává zvonová kytara a ležérní, nenucený zpěv. Všechno to dokupy funguje skvěle. A to i ve chvíli, kdy se v razantně začínající, zasekávané „False Gods“ přidává neurotický saxofon. Vážně to všecičko funguje.

Téma alba snad už nemůže být typičtější. Ta jediná jistota, kterou tady všichni máme. Tedy smrt. A samozřejmě, že je album dostatečně temné, nicméně nikdy nepřešlapuje míru teatrálního patosu, za kterou by se stávalo směšným. Na začátku jsem psal o tom, že SPOTLIGHTS jsou vlastně gotickou kapelou. Tou bez debat jsou díky některým postupům i tématicky. Když se ovšem podíváte na obal tohoto alba, tak to gotikou křičí ze všech sil. Tomuto žánru je kapela oddaná, ale necítím tu touhu zůstat v něm uvěznění. Stylovou šablonu přerůstá ze všech stran. Možná i to je důvodem, proč si je na společné turné už v roce 2016 pozvali například DEFTONES. Chino Moreno je dodnes fanouškem. Ostatně, když si pustíte takový song „Ballad In The Mirror”, tak vám to začne dávat mnohem větší smysl.

Závěr alba patří intimní minimalistické hudební poezii, která dodává další rozměr faktu, že album se nahrávalo v suterénu domu Chrise Enriqueze v Pittsburghu. Je tedy fakt, že celá kompozice se zhruba ve dvou třetinách zlomí do hutného riffového kolovrátku, ale právě to celkem dobře demonstruje, v jak širokých hranicích se SPOTLIGHTS pohybují, a to je to, co mě na nich baví. Zachovávají si tradiční element žánrů, které mají rádi, ale současně mají otevřenou hlavu pro to, aby do nich otiskli nové kvality.