Kanadští mistři hranatého hrubého zrna se vrací s osmým albem, které vás už při úvodní skladbě nenechá na pochybách, že to bude opět jízda. Téměř šestiminutová disharmonická trýzeň nazvaná „A Love Letter“ vás ihned vrhá do neutěšeného světa, ve kterém kolem vás skřípe kytara, rezavě chrčí basa, a navíc tu každou chvíli poletuje saxofon mučený naprosto disharmonickými postupy. Jesse Matthewson dokonává dílo zmaru prostřednictvím svého hlasu. Štěká, vyje i káže. Do špinavé masy zvuku navíc pronikají další barvy, které tu dříve fyzicky nebyly, vždycky jste je ale cítili někde na pozadí. Tyto zvuky mají svůj důvod.

KEN MODE v roce 2021 udělali v sestavě velký rozhodný krok, který – pokud si dobře pamatuji – v historii kapely nemá obdoby. Rozrostli se na regulérní kvarteto. Kathryn Kerr do zvuku dodává další odstíny prostřednictvím syntezátorů, saxofonu, piana a dalších nástrojů. Všechny je používá v dobré tradici noiserockových spolků, tedy nečekejte, že by klavír nějak zjemnil výsledek. Právě naopak. Její vklad dělá hudbu KEN MODE ještě drásavější, v mnoha ohledech osudovější a trýznivější.

KEN MODE i tady potvrzují, že jsou mistři repetice. Naprosto jednoduchými nástroji dokáží budovat atmosféru beznaděje a odevzdanosti jako málokterá jiná kapela. Jejich songwriting přitom budí dojem až neandrtálské primitivnosti. Nikdy jsem ale neměl pocit, že poslouchám něco, co postrádá sofistikovanost a přemýšlivost.

Zvuk dokáže být neprostupnou rašelinou a ostrou cirkulárkou současně. Disonantní vyznění vám způsobuje závratě. Jejich hudba opět stojí na tom nejhrubším noiserocku, sludgemetalových tendencích a industriálním kolovrátku. Je to zmar, vztek a beznaděj, to všechno ohlodané na kost. V tom nejryzejším balení. Hudba, co křiví svět.