Nové album MONO je vedle vydání alba GODSPEED YOU! BLACK EMPEROR druhá nejvýznamnější událost na postrockové scéně roku 2021. Obě kapely sdružuje jedna vlastnost. V kvalitě desek se nedopouští přešlapů. I tak jde definovat v pořadí již jedenácté album „Pilgrimage of the Soul“. Novinka vlastně v ničem nepřekvapí, nikam nespěchá a ani nemá ambici pro MONO objevovat nějaké nové cesty. Důvod je jednoduchý. Za více jak dvacet let existence si tokijští náladotvůrci dokázali vykolíkovat svoje postrockové hájenství tak široké, že v rámci instrumentálního kvarteta to prostě už dál téměř nejde. Dá se dokonce říci i to, že nová deska je jednou z nejširších, co se výrazové dynamiky týká. Najdete tu kvílící kytary, které živě budou zcela jistě trhat uši, a stejně tak i klidně ambientní plochy, jenž narušuje každé zamihotání vzduchu v okolí.

MONO na nové desce dosáhli mistrovství s tím, jak opracovávat postrocková klišé. Hned první kompozice „Riptide“ je založena vlastně na jednom kytarovém motivu a jednom hlavním motivu bubnů. Klidné intro narušuje pravidelné víření rytmičáku, které by mně u jakékoliv jiné kapely přišlo otravné už po pátém opakování. MONO tento motiv ale recyklují celou skladbu s výsledkem, že mě to baví čím dál tím více. S tím, jak kolem tohoto základu bruslí kytary dokáží vybudovat celý koncept skladby. A to tu nevyužívají ani nějaké pečlivé nebo rafinované budování atmosféry. Již první vpád kytarového motivu je intezivní a dostatečně razantní. Svoji nervozitu ale dokáže udržet gradující atmosféru po celou dobu, aniž by to jakkoliv obtěžovalo. Naopak, ten repetitivní motiv rychlé klepanice vytváří ve skladbě základní pnutí. Neznám jinou kapelu, která by dokázala tímto způsobem vytěžit na první poslech banální motivy, jejichž variováním postaví nejsilnější skladbu celého alba.

MONO ctí postrockové šablony a jedou většinou podle jejich pravidel. Znají je dokonale. Vždyť zákony této hudební scény sami vytvářeli. Zajímavé je, že když dva dělají totéž, není to totéž. „Pilgrimage of the Soul“ je mistrovské dílo v tom, jak se dá v rámci žánru pracovat s motivy a náladami. Naprosto přesně ví, kdy nechat plochy jen jednoduše plynout a podtrhnout je žesťovou a smyčcovou monumentalitou. Dostávají se v tomto ohledu na hranici soudobé vážné hudby a většinu žánrových kolegů nechávají daleko za sebou.

Kapele se opět vyplácí spolupráce s producentem, jakým je Steve Albini. Šedesátník, který spolupracoval s NIRVANOU, PIXIES nebo i PJ Harvey a v současné době hraje s SHELLAC, tu promlouvá do zvuku, který je čistý, ale současně si uchovává živost, jakou má jen málokterá podobná nahrávka. Baví mě, jak přirozeně zní zvuk bicích například ve skladbě „To See The World“, kde se klepe šroťák naprosto ubíjející kolovrat. Jako by jel metronom. Když se ale zaposloucháte pořádně, zjistíte že každý ten úder je trochu jiný. Díky takovým drobnostem působí deska naprosto autenticky a velmi živě.

Hodina krásné epické hudby, která podněcuje představivost. Výrazově i dynamicky velmi široké album, které bylo nahráno v době vrcholící pandemie minulý rok, je opět plné čistých kytarových textur a dechberoucích zvukomaleb. Od tichého nenápadného vlnění podpořeného xylofonem, až po vřeštící struny, které vám živě urvou hlavu. MONO otevírají třetí dekádu existence v nejlepší formě.