Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tu chvíli, kdy jsem si album „Ellengæst“ poslechl poprvé, si budu pamatovat hodně dlouho. Titulní skladba „House Of Fools“ totiž začíná silně melancholickou žesťovou linkou, jíž náhle přeruší burácející kytarová stěna. Ta působí jako tsunami, jenž náhle utne sólovou trubkou na smuteční slavnosti. Po téhle sonické vlně se skladba opět posadí do poklidného teskného tempa. Jako by se kolem vás prohnala sama Smrt a za ní kráčelo Smíření a Smutek. Ten pocti obezřetnosti, který hned úvodní sekundy desky vytvoří, nejde jednoduše popsat. „Ellengæst“ na vás vycení ostré zuby, vy víte že je má, ale následně se k vám konejšivě přitulí. Jste si jisti, že album se vám chce dostat pod kůži, a vlastně tak trochu víte, že se tam dostane, přičemž si současně uvědomujete, že jeho poslech není bezpečný.
Dvojvinylová nálož hudby CRIPPLED BLACK PHOENIX vás provede spletitými uličkami žánrů, v níž každý ze zainteresovaných hudebníků představuje trochu jiný přístup k tvorbě, což dodává skladbám potřebnou dynamiku. Tam, kde se vyčerpává postrock, přebírá štafetu velmi dekadentní countryrock a jiné žánrové příměsi. Výsledkem je ale sevřená kolekce, která si drží velmi specifickou náladovost. Oproti mnoha jiným spolkům, majícím tendenci uchopit kytarovou hudbu experimentálnějším způsobem, tu nacházím i velmi mnoho míst, jež mají velmi silný melodický potenciál, například hlavní motiv refrénu u skladby „Lost“.
Skupinu vedenou multiinstrumentalistou Justinem Greavesem (ELECTRIC WIZARD, IRON MONKEY, …) doplnil v roce 2018 kytarista Andy Taylor a krom dalších dvou členů, tvořících nyní základ kapely, byly k tvorbě přizvány další osobnosti napříč žánry. V tomto ohledu je jejich role ve skladbách, které jim byly svěřeny, poměrně signifikantní. Hned ve zmíněné titulní skladbě zní hlas Vincenta Cavanagha z ANATHEMY, dodávající velmi specifikou náladu. Třetí skladbu zatěžkává zase ponurý recitativ Gaahla, bývalého zpěváka blackmetalové ikony GORGOROTH. Ve skladbě „Cry Of Love“ se potkávají dokonce dvě výrazné persóny, tou první je australská královna temného folku a gotického blues Suzie Stapleton a druhou hardcoreový kytarista a zpěvák Ryan Patterson. Všechny tyto hosty CRIPPLED BLACK PHOENIX vytěžili na maximum. Nejde jen o nějaké refrény nebo zdvojení zpěvů. Pro většinu písniček představuje host, kterého kapela oslovila, základní kámen, kolem kterého se celý mechanismus skladby otáčí.
Velmi důležitá jsou pak témata, se kterými CRIPPLED BLACK PHOENIX pracují. Hudební postupy jsou až na výjimky většinou neagresivní, ale o to intenzivnější. To se týká jak formy, tak obsahu. Atmosféra zmaru se tu plouží sice pozvolna, ale o to pečlivěji a rafinovaněji vás postupně obrůstá a obkličuje. V tomto ohledu vyšlo jen málo desek, které jí v tom mohou konkurovat.
Nijak objevný, o to však zábavnější death metal NY střihu, který je v podstatě showreelem výkladních postupů žánru: odkazy SUFFOCATION, INTERNAL BLEEDING, houpačky, sypačky, slam, hardcore i oldschool sóla. Tohle je zkrátka radost poslouchat.
"Aiming High" zpívá Chuck Billy nebo "Up To The Limit" John Bush??? Hele, asi je čas zabrzdit a mrknout se, co se to děje. Ovšem neděje se vlastně "nic víc", než že ACCEPT slaví padesátku. Ty vole, padesátku?! Tak to teda potěš koště, ale kur*a NAHLAS!!!
Stále doufám, že jde jen o nedorozumění, že bylo potřeba vmezeřit nějaké EP, protože vydání plnohodnotného alba bylo nutno odložit. Tři písničky a čtvrthodinová orchestrální suita přece není finále tří-albového veledíla?
Druhá deska MIRE, skupiny bývalého kytaristy AS I LAY DYING Nicka Hipy, se nese v zajímavé stylové kombinaci. Nezapírá své kořeny v metalcoru, ale současně se posouvá více do komplexnější postmetalové polohy. Obstojný a vlastně i precizní počin.
Devět stadií rozkladu mrtvoly zhudebněných kapelou, která záhadně vyzrála nad časem. Svěží, objevná, mimoběžná deska samozřejmě přepínající mezi soundtrackem ke Kurosawovi, melodeathem, hevíkem, folklorem a art rockem. SIGH jsou stále v čilém pohybu!
Parádní dobový rip-off i pocta raným PESTILENCE v jednom, zabalená do současného zvuku a nápadité fúze oldschoolového technického death metalu s progresivními a technickými vlivy. Kruh se uzavírá.
Tihle Francouzi hrají přesně tu muziku, která mě baví na konci léta / začátkem podzimu. Atmosférický, lehce zasněný stoner, kterému není cizí ani jedna poloha na škále hrubost - jemnost. Navíc ten syrový undergroundový feeling a překvapení je na světě!