Kdybyste hledali tu nejpunkovější a nejskandálnější domácí bordel kapelu, tak to jsou tyhle čtyři kulisáci. A to vlastně skoro ani nehrají punk. Nebo možná hrají, ale jaký? Chain punk? Egg punk? Je to důležité? Není. Na koncertech létají židle vzduchem, což se počítá. A kde se to vzalo? Půlka kapely se seznámila v garážové špíně zvané TANSWAGGON a sestava se následně tužila v HLINOMAZ. To je ta kapela, jejichž koncerty na Půlce zakončoval bubeník stagedivingem z barového pultu. Skoro by se chtělo doufat, že postupem času s nimi hormony přestanou třískat o strop, ale… ne, ne, nějak to zatím nevypadá.

Pojďme na desku. „Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“ byla špinavá směs punku. Ta nejšpinavější. Zvukem, nahráním, vyzněním. Vším. Za „Dej bůh pěstí“ je stále stejná kapela a je to silně cítit, ale zvuk řeže a v nápadech je slyšet, co se hraje. Zmizela nastředovaná punková špínomlha a celá deska „hnětá“ i při tom, že si kapela zachovává dost ze své štiplavosti a špinavosti. Frekvenčně se roztáhli do stran a je to konečně i studiově poslouchatelné. Noiserock narazil do punkhardcoru a vznikla zmutovaná bestie, která prdí oheň a zvrací síru.

Zásadní je ale to, že tu všechno hudebně funguje. Od Davida, jenž má velmi specifickou techniku, vycházející právě z garážových špinavostí, kterou ale na současné desce vyrýsoval do krystalické dokonalosti. Má tu dostatek prostoru pro svoji kytarovou fantazii hlavně proto, že Emil pod ním s basou prostě drží úhel. Typ basáka, který přesně ví, jak vyjít vstříc kytaristovi, sem tam se utrhne ze řetězu a do skladby vysype plné kolečko železitého odpadu. A věřte mi, takovou polohu bych od modela, co nosí koně, nečekal.

Slovo k bicím. Moc nevěřím, že se v našem vesmíru Ondra vydává za sochaře, protože jakmile si sedne za bicí, tak je jasný, že je jakýkoliv umělecký jemnocit v nedohlednu. Ondra hraje na škopky, jako by štípal dříví a bylo to to jediné, co ho v životě baví. Zajímá mě, jakou má spotřebu paliček a blán, protože ta evidentní snaha rozsekat paličkama na kaši všechno, co vydává zvuk, je základní esencí, která prostupuje vše.

Celek zní místy až plechově industriálně. Nikdy to ale neztrácí tah na branku, olezlou rezavost a smrad, jaký tady v současnosti nemá žádná jiná kapela. Zpěvu není rozumět. Když si čtu texty, tak vlastně nevím, o čem to je, ale Tomáš říká, že o životě v Praze a já mu to věřím. Víc nepotřebuji.