Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Uběhly téměř čtyři roky a člověku se ani nechce věřit, že je to skutečně tak dlouho, co vyšlo „debutové“ album „Unleash The Fire“ amerických RIOT V. Jenže čas je zkrátka konstantní veličina, které – slovy skladby „Black as Time“ slovutných CANDLEMASS – je úplně ukradené, co si myslíme my. A tak třebaže dojmy ze skladeb jako „Ride Hard Live Free“, „Take Me Back“ či „Until We Meet Again“ jsou ještě stále velmi živé a silné, uběhlo opravdu tak moc měsíců, po kterých jsme toho o těchto Američanech moc neslyšeli.
Proč je v předcházejícím odstavci slovíčko debut umístěno v uvozovkách, nemusím nejspíš sáhodlouze vysvětlovat. Po smrti Marka Realeho, muže, který stvořil a v podstatě „byl“ RIOT, v roce 2012, se zbytek kapely rozhodl pokračovat s novými spoluhráči a z úcty k jeho osobnosti si vetkl do názvu kapely navíc „V“. No a vydal zmíněné album, jež bylo tou nejlepší možnou reakcí na ztrátu obrovské hudební osobnosti a zároveň poctou všem těm rokům, kdy vedl RIOT vstříc světlým zítřkům a heavymetalovým dálavám.
„Angel´s Thunder, Devil´s Reign Heavy Metal Runs Through My Veins.“
Jak napovídá i refrén čtvrté skladby v pořadí „Angel´s Thunder, Devil´s Reign“, na novince „Armor Of Light“ není skutečně nutné hledat nic jiného, než poctivý těžký kov, častokrát s vymazlenými melodiemi a nebetyčnými výškami Todda Michaela Halla za mikrofonem. Vzor jedineční RIOT, samozřejmě, neboť skladatelský proces stále leží na bedrech někdejších Realeho souputníků Dona van Staverna a Mikea Flyntze, a to je zkrátka jasně slyšet (nepamětníkům na to konto doporučuji i znovu nahraný bonusový šlágr „Thundersteel“).
Oproti „Unleash The Fire“ se toho tudíž mnoho nezměnilo a kapela jede velmi solidní rychlostí (na pomalé skladby zde nevsázejte) po přehledně vyrýsované přímce z těžkého kovu, tu a tam jen lehce šmrnclé hard rockem, k němuž RIOT v minulosti rovněž tíhli. Povedený je zejména úvod alba, neboť až někam k „Burn The Daylight“ (mimochodem, zrovinka pěkně hardrockově načichlý štych) či „Heart Of A Lion“ (s opravdu úsměvným textem – schválně, o kom si myslíte, že asi tahle skladba je?) nemá posluchač příliš šancí k vydechnutí, jak moc a jak mocně to na něj RIOT V vybalí. Dále už je to pak na přeskáčku, jednou se v kovovém hledáčku blýská, až oči přecházejí (nádherně odlehčené vyznání „San Antonio“), jednou to v něm zase naopak téměř skomírá tuctovostí a nezajímavostí (paradoxně titulní skladba nebo „Raining Fire“) a ze všeho nejvíc to je tak napůl mezi oběma těmihle protipóly.
Myslím, že objektivně toho snad ani po RIOT V aktuálně nemůžeme chtít více, než „Armor Of Light“ přináší, obzvlášť když toho samozřejmě není zrovna málo a převažuje to pozitivní. A tak zbývá už jen dluh na poli živých vstoupení, který by snad už konečně měla kapela přijet splatit i k nám při příležitosti podzimního předskakování německým PRIMAL FEAR. Což je mimochodem pořadí postavené na hlavu, ale nebuďme pro začátek zbytečně nenasytní – Synové lachtana nám to, věřím, bohatě vynahradí.
1. Victory
2. End Of The World
3. Messiah
4. Angel´s Thunder, Devil´s Reign
5. Burn The Daylight
6. Heart Of A Lion
7. Armor Of Light
8. Set The World Alight
9. San Antonio
10. Caught In The Witches Eye
11. Ready To Shine
12. Raining Fire
13. Unbelief
14. Thundersteel
Další deska projektu Kalle Wallnera, kytaristy německých progrockerů RPWL, je oproti domovské skupině živější a hardrockovější, takže zde nedominují PINK FLOYD nálady jako u RPWL. A je to příjemný kytarový progrock místy až s metalovým feelingem.
Můžeme se radovat z fajn zvuku a návratu Mika za soupravu, nebo si taky otevřeně přiznat, že i přesto není novinka nic než prázdná nádoba plná honění trika a okázalých omalovánek bez silných nápadů. Six Degrees, z nějž někdo odčerpal všechny silné nápady.
Blackem načichlý bigbít předvádějí obě na tomto splitku zůčastněné kapely a předvádějí ho zábavným a svižným způsobem. Pocta klasikům žánru nemusí znít jen jako dřevní retro, byť tato nahrávka tak asi mnohými zaškatulkována bude. Více v recenzi!
Když namícháte styly RHAPSODY a STRATOVARIUS kolem roku 2000, tak dostanete buď děsný kýč nebo MAJESTICA. Ono je to nakonec docela zábavné a má to spád, jen od toho nesmíte čekat víc než pár hezkých chvil s lehkou holkou.
Ukrajinci se zacyklili sami v sobě, ve svém zašmodrchaném progresivním metalcoru, takže smutně vzpomínám na časy, kdy skupina pálila takové pecky jako "I Speak Astronomy", "Teacher, Teacher!" nebo "Perennial". Nic srovnatelného na "Duél" nenacházím.
PHRENELITH potřetí. Potřetí jinak a potřetí skvěle. Dánové doručili majestátní, drtivou, ale současně i líbivou kolekci často odkazující směrem k IMMOLATION. Jestliže "Chimaera" byla žánrově více rozkročena, pak "Ashen Womb" je návratem k čistému OSDM.
Živák alebo best of? ELECTRIC WIZARD skracujú 8-ročné čakanie na novú dosku dokonale reprezentatívnou živou kolekciou, pokrývajúcou obdobie medzi „Dopethrone“ (2000) a „Time To Die“ (2014). Podľa očakávania brutálne ťažký, ale brutálne odmeňujúci posluch.