Tak a ještě jeden z restů loňského roku! Naší výroční anketou několikrát problesklo i jméno HOME FRONT a já osobně se musel se zahanbeným výrazem ve tváři ptát sám sebe – jak mi proboha tohle mohlo jen uniknout? Skupinu z kanadského Edmontonu nelze zařadit nikam doprostřed pomyslné stupnice líbí / nelíbí. A to z jednoho prostého důvodu – buď její retro okamžitě odsoudíte jako bohapusté vykrádání anebo si jej bezvýhradně zamilujete jako perfektní připomínku časů dávno minulých. Časů, ke kterým se však i mladí hudebníci čím dál častěji a rádi vracejí.

Do které skupiny patřím já asi nemusím ani prozrazovat, že ano? Fakt, že o druhém albu Kanaďanů vzniká bezmála po roce od jeho vydání tento traktát, mluví asi sám za sebe. Debutové EP „Think Of The Lie“ z roku 2021 dost jasně vymezilo hudebního směřování skupiny, ale plnohodnotné album „Games Of Power“, které následovalo 2 roky poté, dokázalo zahladit všechny ostré hrany nedokonalosti, jimiž jinak povedené mini disponovalo.

Co mě vlastně na desce baví nejvíc? Tak předně ta schopnost napsat přímočaré, jednoduché a hitové písně, které i při vědomí, že je to celé vlastně plagiát všech možných osmdesátkových kapel, dokáží pospolu držet pohromadě v jednom dobře fungujícím celku a jako bonus i předvést vlastní rukopis skupiny. Každá ze zde zastoupených písní by si v osmé dekádě minulého století našla svůj předobraz. Místy je ta inspirace nesmírně zjevná, místy menší, ale na nahrávku jako celek lze nahlížet i jako na svérázného průvodce po historii zlatého období post-punku a new wave.

Nejčastěji se skloňují jména jako JOY DIVISION anebo ještě více jejich následovníků z NEW ORDER, ale těch odkazujících kapel by se tady našlo mnohem více. HOME FRONT to prostě berou důkladným řezem přes ostřejší post punk, ale i jemnější formy synth popu a přitom zkoušejí různé formy a obměny těchto hudebních stylů. Takže slyšíme i skoro až punkovou vypalovačku „Nation“ s výrazným pub-rockovým refrénem. Kytar se sice HOME FRONT rozhodně neštítí, ale dominujícím nástrojem jsou zde klávesy se svým „historizujícím“ rejstříkem syntetizátorů. Jejich zvuk nechybí v žádné zde zastoupené skladbě. Někdy slouží jako křoví ke kytarovým riffům („End Transmission“), ale mnohem častěji je na nich postavena celá nálada skladby („Overtime“, „Games Of Power“).

Pokud se neřadíte do první z výše uvedené dvojice posluchačských skupin a albu dáte šanci, dokáže vás chytnout vlastně od prvního taktu úvodní skladby „Faded State“. To nejlepší si ale Kanaďané nechávají zhruba na prostřední část. Zde blok písní počínající nostalgickou „Overtime“ startuje představení stylových skladeb, postavených na jednoduchých (jak jinak) motivech a nesmírně sugestivní atmosféře hudby z osmdesátých let. Vše pak vrcholí (téměř) instrumentální titulní skladbou, které ještě předchází další punk-rocková píseň s refrénem, jež prostě nelze dostat z hlavy – „End Transmission“. Až se chce jednomu říct, že zde máme opět chutné retro, které je spíše jeho moderním obrazem, než reálnou reflexí časů (ne)dávno minulých.

Ale ono je to vlastně jedno, když se dobrovolně přiznávám k tomu, že to těm Kanaďanům žeru plnými doušky. Jejich muzika totiž ve všech svých podobách zní upřímně, a to i v momentě, když se ve skladbě „Born Killer“ ozvou až příliš nápadné ozvěny tvorby dnes už možná polozapomenutých fenomenálních výstředníků SIGUE SIGUE SPUTNIK. Jediný problém, který s albem mám je skutečnost, že v tom svém přehrávání a historickém exkurzu je až příliš dokonalé a popravdě si moc neumím představit, že by v tomto kurzu HOME FRONT dokázali pokračovat i na další, neřku-li dalších nahrávkách. No ale to mě teď rozhodně trápit nemusí, že ano?