Takže THE HORRORS potřetí. Na téhle kapele je sympatické, že na každém albu zní úplně odlišně od toho předchozího, přesto si pokaždé udržuje jednolitý a sevřený ráz. Zatímco uřvaný debut roztrhal britskou scénu na cáry jako mladý bohémský excentrik poslední výtisk bulvárního deníku The Sun, byla dvojka „Primary Colours“ jednoznačně umělečtějším a vážnějším albem, které nabízelo jak chladnou ponurost upozorňující na odkaz legendárních JOY DIVISION, tak větší hudební rozvahu, klaustrofobickou atmosféru a samozřejmě nemalé množství psychedelie. Třetí album je opět jiné – pozvolná tempa byla zachována, psychedelie rovněž, ale jakoby do jejich tvorby začaly prostupovat první  paprsky jižního slunce a určitá fatalistická zasněnost. Veškerý nihilismus „Primary Colours“ je tedy rázem pryč, THE HORRORS mají letos totiž příjemnější náplň. 

Když mluvím o jižním slunci, nemám samozřejmě na mysli různé dovolenkářské destinace u středozemního moře, spíše letní pláže v jihoanglickém Brightonu plné podivných uměleckých existencí, kde se dotyčným po požití psychotropních látek dostavují nejrůznější vize, příběhy a sny, a to aniž by museli opustit své plážové stanoviště. Nová deska THE HORRORS je jako zlatavý sen o dlouhé procházce po rozpálené Sahaře. Se všemi oázami, studnami, exotickými dívkami i příjemným vánkem, samozřejmě. Sen, ze kterého se člověku ani nechce probudit. THE HORRORS letos totiž vylezli z černého kanálu a opěvují více než cokoliv jiného manchesterskou scénu osmdesátých let. Už dlouho jsem neslyšel album, které by znělo více spjatě s britskou indie scénou tohoto období.

Stejně jako předchůdce není „Skying“ dílem, jehož kvality objevíte bezprostředně po prvním poslechu. Vlastně to u podobných psychedelických děl není věc zas až tak lehce možná. Šlo by zde totiž vyjmenovávat všechny inspirační zdroje počínaje NEW ORDER, THE SMITHS, STONE ROSES a konče třeba u SUEDE nebo THE VERVE, ale to všechno by bylo velmi zjednodušené. THE HORRORS své předchůdce bohapustě nevykrádají. Všechno zásadní co bylo v historii ostrovního rocku posledního čtvrtstoletí vyřčeno dle mého názoru posouvají někam dál, nebo chcete li ještě upřesnění - opracovávají si to k obrazu svému. THE HORRORS si zachovávají vlastní výraz, což je dáno specifickou barvou hlasu Farise Badwana, ale i osobitým a častým využíváním klávesových ploch, které se zde staly jedním z poznávacích znamení jejich tvorby. Klávesy zhusta prostupují všemi zasněnými songy a žhnou jako polední červencové slunce do tváří všech plážových ospalců zakletých do svých houpavých snů.

Celkově tedy dobrá nahrávka s mnoha inspiračními zdroji v minulosti, ne tak dechberoucí a neprůstřelná jako předchozí album „Primary Colours“, ale spíš oddechová a příjemně uzívaná - prostě britská indie popina jak se patří.

Nejlepší skladba: „Dive In“.