Už dlouho mě takhle drsně neusadila banda mladých rybízků, kteří se před nedávnem začali holit. To, co začalo kytarovými onaniemi dvou teenagerů, co rádi honili sóla, se zvrhlo v regulérní kapelu s výborným basákem s hodně osobitou technikou. Současná POLYPHIA v sobě kloubí jazz rock, djent a progresivní metal. Někdy mám pocit, jako bych poslouchal nějakou odlehčenou moderní variantu Marcuse Millera říznutého ANIMALS AS LEADERS.

Oproti začátkům se kluci v roce 2011 se naučili dávat si vzájemně prostor a ne jen bezduše honit struny a předhánět se v technice. Aranže jsou usedlejší, méně splašené a více se hraje pro celek, což formě nesmírně vyhovuje. Změnil se i zvuk, upozadnil se metal a upozadnil se i djent. POLYPHIA našla svoji tvář a bez nadsázky mohu říci, že se na scéně tímto albem zrodila kapela, která se může srovnávat s bandou kolem Tosina Abasiho. Nejde ale o bezduché opisování.

Kluci našli kompromis v hudbě, která je technicky náročná a aranžérsky nesmírně košatá, plná melodií a sól a současně vás neirituje samoúčelnou složitostí. To z mladých, progresivních a technicky nadstandardně vybavených kapel, motajících se v djentové scéně, mohu říci jen o pár subjektech. Tleskám a těším se někdy živě.