Pozastavme se a na chvíli se vraťme do historie, do temného středověku o skoro celých tisíc let zpět. Do dob nikdy nekončících svárů a válek o moc. Do doby, kdy vikingské řádění na březích západní Evropy bylo vesměs zažehnáno výměnou za četná přímořská území. Do Anglie druhé poloviny jedenáctého století, kdy se schyluje ke klíčové události, která dějiny země poznamená na staletí dopředu. Armáda Vévody Willima Normandského přeplula LaManchský průliv, aby se střetla s vojskem Saxonů pod vedením Harolda z Wessexu, krále Anglie, o anglickou korunu. Armády se střetly 14-tého října léta páně 1066 nedaleko vesničky Hastings.
Italská skupina THY MAJESTIE vešla ve známost svým albem „The Lasting Power“, které bylo vcelku nezáživný fantasy speed metalový počin a celkově se tvářil především jako slabší napodobenina RHAPSODY. Proto jsem jejich nové CD bral do ruky trochu s rozpaky, nicméně mě čekalo velmi milé překvapení. Skupina nestrnula na stejném bodě, a když ne přímo vřed, rozhodně je jejich nové album alespoň krokem stranou od již unavujících rychlokopákových pohádek s nezničitelným schématem tří refrénů. „Hastings 1066“ je koncepčním albem a již název říká o tématu vše. Jednotlivé skladby jsou zde odděleny krátkými suitami, jejichž úloha spočívá především v udržení atmosféry a tvoří tak intra k jednotlivým skladbám. Ač dominantní znaky (melodičnost a mohutné sbory) hudby zůstávají, působí již mnohem méně kýčovitým dojmem než na albu předcházejícím. Rytmus je značně proměnlivý a hlavně ke konci desky je znát, že bubeník si hru na svůj nástroj mnohem více vychutnává a odmítá se tvářit jako dvoukopákový automat. Značnou roli zde hrají prvky středověké hudby, spíš tedy její klávesová napodobenina. Bohatost zpěvů je zde vcelku úctyhodná, především v doprovodných sborech, mužských, ženských, gregoriánský chorál nechybí a svou roli tu má i ženský zpěv. A i přes občasnou přílišnou výpravnost, připomínající Hollywoodské soudtracky, nesklouzávají THY MAJESTIE do laciného kýče a středověký nádech atmosféry se jim daří udržet.
Ponuré intro nás uvede do atmosféry temných dob a je následováno rychlým otvírákem „The King And Warrior“, který se od podobných skladeb příliš neliší, nicméně již tady je znát , že klávesy v hudbě THY MAJESTIE mají mnohdy důležitější roli než kytary (to není nic překvapivého, když autor takřka veškeré hudby je klávesista). „Echoes Of War“ je první ze skladeb, kvůli kterým píši tuto vesměs pochvalnou recenzi. Čtyřminutový standard jde stranou, prim zde hraje proměnlivost a pestrost hudebních motivů, na niž mají nicméně lví podíl klávesové vsuvky a celková výpravná produkce. Co mi však na celém albu tak trochu chybí, je výraznější zvuk kytar. Celkově vše zní moc pěkně, ale při důkladnějším poslechu se slabá místa přeci jenom najdou. „The Sight of Telham Hill“ patří k těm kouskům, jež opět rozproudí krev v žilách. Osmá „The Scream of Taillefer“ je vrcholem celého alba. Skladba začínající pochodovým rytmem, pomalu se rozjíždějící a gradující až jej zcela pohltí sbory. Prostřídá se zde značné množství motivů, mnohdy zcela odbíhajících od hlavní linie a vše pak spojuje majestátný refrén. Zvláště pak flétnové instrumentální vsuvky jsou působivé. Následuje místy až příliš zdlouhavá balada „Anger of Fate“. Podobně koncipované skladby jako je „The Scream of Taillefer“, nás provází až do konce alba.
…s pomocí úskoku se Normanům podařilo rozdělit Haroldovo vojsko a následovala řež, ve které byli obránci nemilosrdně pobíjeni. Harold je zabit šípem, jenž ho trefil přímo do oka a poslední hlouček jeho nejvěrnějších bojuje do posledního muže. A William, jenž je od tohoto dne nazýván Dobyvatel, usedá na anglický trůn.
