Situace, že by nejpopulárnější švýcarská hardrocková kapela GOTTHARD nadále pokračovala v hudební kariéře i bez v předloňském roce tragicky zemřelého Steva Lee, mi nepřišla reálná. Právě majitel jednoho z nejlepších hlasů rockové historie byl pro mne vždy tím červíkem, kterého jsem se jako ryba ve vodě plných chemikálií snažil polapit. Skutečnost však předpokladům dala opět řádně na prdel a švýcarští hitmakeři přichází za pouhé 2 roky na trh s novým zpěvákem a rovněž s novým albem.

GOTTHARD is not job for us, GOTTHARD IS OUR LIFE

Pokud by snad někomu unikalo hudební směřování této kapely, přiblížím snad jen stručně, že GOTTHARD vždy hráli ten nejklasičtější hardrock, jaký si jen lze představit. Jednoduše vystavěný, chytlavými melodiemi odlehčený stadionový rock, který řídil a do nebeských výšin tahal právě uchvacující Steve, jehož vokál dokázal přetavit obyčejnou píseň v monstrózní hit. V roce 2012 se situace mění jen nepatrně. Což o to, hudba zůstává na stejných opěrných bodech, jakoby ji ze shora nadále Steve korigoval, avšak jako snad každý zásah do frontmanského pole zanechá na kapele trvalé následky, i zde tomu tak jest. Zkrátka nováček i přes vysoké pěvecké kvality a sympatické vystupování jen těžko vyžene ze vzpomínek jeho božského předchůdce.

Nechtěl bych vypadat, že jsem Nicu Maederovi nedal šanci. Zpěvák je to totiž znamenitý a do výrazu kapely přesně sedí. Je to přesně ten typ hlasu, u kterého si okamžitě vybavíte obrovská ústa Steva Tylera, mírným chraplákem prohnaný hlas, přesně jak se vyučuje v hardrockových učebnách. Jenže přesně v tomto to tkví. Nicův hlásek je dozajista pěkný a příjemný, avšak není ničím výjimečný a byť písním dává vše, co potřebují, nedává jim nic navíc. A to Steve dával a plnými hrstmi.

Ohledně skladeb samotných je vše v nejlepším pořádku. Většina se nese v líbivém a léty prověřeném středním tempu a přesně symbolizuje podstatu této kapely. GOTTHARD totiž vždy představovali továrnu na hity a i zde je jich požehnaně. Hned úvodní postupně rostoucí a gradující „Starlight“, či „Flight“ s výraznou basovou linkou a silným refrénem tahle slova bez výhrad potvrdí a rozhodně nezůstanou o samotě. „Shine“ s „S.O.S“ jsou již teď jasnými tutovkami pro velké koncerty a i taková „Right On“ by se nejednomu hardrockerovi hodila do krámu. Prakticky jedna trefa střídá druhou a v případě „Give Me Real“ jde o jasný zlatý fond a esenci kapely. Na druhou stranu jsem rád, že do tvorby stupidních popěvků typu „Yippie Aye Yay“ se GOTTHARD tak často nepouštějí.

I několik pomalejších skladeb se najde. Jednou z nich je singlovka „Remember It´s Me“, která však moc nenavnadí, tuctová balada „Tell Me“ pak vysloveně unaví. Nelichotivou bilanci zachraňuje pohodová „Take It All Back“ a minulými událostmi ovlivněná „Where Are You“, která symbolicky sbírku uzavírá, nepočítáme-li trochu zbytečné akustické zpracování „Starlight“ z limitované edice.

Vzhledem k prostoru, na jakém se Švýcaři pohybují, jde o naprosto sebejistou a dotaženou nahrávku, která si příznivce zaručeně najde. O revoluci tu nejde a nikdy ani nešlo, jen o počet chytlavých skladeb, které nabydou v živém provedení na síle. Vzkříšení je tedy úspěšně dokonáno. Jen se zapomněl obnovit prvek navíc, který odešel na věčnost a uzavřel tak jeden příběh. Přesně jak jeho následovník zpívá v nejtemnější „The Story´s Over“.