DYSRHYTHMIA - Coffin of Conviction
Instrumentální progrock převrácený na ruby. Parádní náladová deska plná technických fines s typickým svojským rukopisem Colina Marstona, který na posledních dvou deskách střídá basu s druhou elektrickou kytarou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Koncept, který se začíná rychle vyčerpávat anebo smysluplné zabezpečení jeho další existence? Toť otázky, na které se i po několika týdnech strávených ve společnosti třetího alba KRALLICE jen těžko hledají odpovědi. Nahrávce by totiž velice svědčila nálepka s nápisem „kontroverzní“, ale ani tento všeobjímající přívlastek nevystihuje pravou podstatu pocitů, které dokáže „Diotima“ navodit.
Věc se má totiž tak, že Mick Barr a spol. začínají mít pozvolný nedostatek dobrých nápadů, kterými by dokázali uspokojit předlouhé stopáže svých skladeb. V praxi to znamená, že styl, se kterým Američané přišli na své prvotině a který tak skvěle rozvinuli na rok a půl starém „Dimensional Bleedthrough“, sice dokáže dobře fungovat i na novince, ale během jejího poslechu se až povážlivě často dostavuje pocit ztráty pozornosti.
Je to hlavně důsledek gigantických délek většiny skladeb, které i nadále sázejí na Barrovu typickou kytarovou hru. Ten sice nepolevuje v produkci mrazivých riffů, jež by nejlépe odpovídaly jeho představě black metalem ovlivněné metalové smršti, nicméně hlavně během poslechu několika úvodních kompozic je dojem ztrácejícího se kouzla úvodních dvou alb velmi silný.
Přitom se v zásadě stále nedá hovořit o nějakém kvalitativním pádu. Skupina nadále funguje jako spolehlivý generátor epických (myšleno hlavně ve smyslu stopáží jednotlivých skladeb) moderně blackmetalových kompozic, které sice v ideologické rovině nemají s ortodoxním pojetím černého kovu nic společného, ale co se týče hudebního přístupu, těžko lze hovořit o něčem jiném, než o (specificky pojatém) black metalu.
Možná se při pohledu na výsledné hodnocení trochu divíte předchozím slovům, ale vše výše uvedené platí především pro první polovinu kolekce, která KRALLICE zastihla tak trochu spící na vavřínech. Jinak řečeno, úvodní dvě kompozice „Inhume“ a „The Clearing“ jsou sami o sobě stále velmi dobrou ukázkou svébytného uchopení žánru, ale na předchozích nahrávkách by patřily spíše do druhého kvalitativního sledu.
S dalším děním jakoby si tohoto faktu byla vědoma i samotná kapela, takže dochází k zajímavému oživení hned v několika rovinách. Titulní záležitost se snaží překvapit sázkou na pomalejší rytmy a hlouběji položený vokál, což se ve výsledku i celkem daří. Skladba se neohroženě valí vpřed a její neomalenou cestu lemují malebné riffové ornamenty, aby na jejím konci došlo opět ke kýženému zrychlení.
Naproti tomu následující „Litany Of Regrets“ napoprvé (možná i napodruhé, napotřetí…) zaskočí studiovými hrátkami, spočívajícími v silné zvukové oscilaci. Nápad sice ne úplně nejoriginálnější, nicméně zajímavý a dodávající kompozici ještě větší údernost. Její slabinou se však stává poněkud předimenzovaná délka, takže s blížícím se závěrem se hypnotické účinky pneumatického riffového kladiva vytrácejí do ztracena.
To nejlepší si však KRALLICE nechali až na úplný konec. „Telluric Rings“ je konečně skladbou, která na celém svém prostoru dokáže nabídnout festival pestré kytarové hry, změn nálad i rytmickou variabilitu, kde se s železnou pravidelností střídají rozvláčnější momenty se zběsilými výpady, aby pak celý ten kolos v závěru postupně vyklidil prostor pro zničující útok „Dust And Light“. Název vystihuje vše podstatné. Zastřený zvuk, čelní srážka shoegaze s black metalem a jako výsledek zoufalý Barrův křik odněkud z hlubin. Ústřední riff jen podtrhuje celkovou beznaděj a pocit blížící se katastrofy.
Ta doufám nepostihne samotnou skupinu, jejíž třetí řadové album nedosahuje kvalit svých předchůdců. „Diotima“ je typickým příkladem desky, která jen těžko zklame někoho, pro koho je to první setkání s KRALLICE. Ti ostatní asi taktéž nebudou mít zase tolik důvodů k remcání, ale něco mi říká, že to všechno zase skončí u poslechu „Dimensional Bleedthrough“.
Třetí deska znamená menší kvalitativní ústup z vydobených pozic. KRALLICE se nám tak trochu začínají opakovat.
7 / 10
Mick Barr
- kytara, vokály
Colin Marston
- kytara
Nick McMaster
- basa, vokály
Lev Weinstein
- bicí
1. -
2. Inhume
3. The Clearing
4. Diotima
5. Litany Of Regrets
6. Telluric Rings
7. Dust And Light
Vydáno: 2011
Vydavatel: Profound Lore Records
Stopáž: 68:58
Produkce: Colin Marston
pre mna taky mali objavik lebo som ich doteraz neregistroval a bola to chyba skvely album fakt je to nadupane..pocuvam to dokola a stale ziadna nuda!
Instrumentální progrock převrácený na ruby. Parádní náladová deska plná technických fines s typickým svojským rukopisem Colina Marstona, který na posledních dvou deskách střídá basu s druhou elektrickou kytarou.
Přiznávám, že je to dle očekávání trochu oříšek. Chybí mi ta hravost starších alb. Tohle je víc komplikované a náročné, než bych si přál, byť další poslechy postupně zvedají tu oponu počáteční nepřístupnosti. Dobrá deska je to určitě, uvidíme jak moc.
Norský instrumentální prog metal, který využívá djentové manýry, přesto se neutápí v této stylové kaši. Silně vystupující basové linky "tvrdí" výraz a rezonují s kytarovými vyhrávkami. Sóluje se hodně často, takže trochu exhibice. Ale špatné to není.
Veteráni NWOBHM s omlazenou sestavou dávají najevo, že se s nimi musí ještě pořád počítat. A proč by také ne, když dnešní doba tak přeje oldschoolu? Nečekejte ovšem žádnou ostrou břitvu, album nabídne spíše jemnější sound a příjemný hardrockový feeling.
Gavin Harrison (THE PINEAPPLE THIEF, ex-PORCUPINE TREE) spolu s Antoine Fafardem stvořili již druhou porci instrumentální hudby bloumající kdesi v oblasti fúzí prog rocku s dalšími vlivy. Opět zajímavé, pro někoho možná i víc něž to.
I takové desky jsou třeba. Death metal s antracitovou aurou, jenž zatrhává všechna základní žánrová políčka. Ale žádné doplňkové. Nepřekvapí, nepřinese nic nového, přesto pobaví. Pokud máte chuť na výživnou jednohubku, GRAVE SERMON jsou vám k službám.
Dokud je to černý modrooký Rambo vs zkorumpovaný maloměstský policejní aparát, funguje to skvěle. Jakmile to zkomplikuje thriller o spravedlnosti a svědomí, začne se to drolit. Nakonec bohužel spíš slow než burn, i když na poměry streamů okej.