Po pravdě řečeno, TÝR jsem měl vždy zařazené v kategorii folk/pagan/heavy metalových kapel, jejichž existenci si pouze a prostě nosíte někde v podvědomí a nepociťujete absolutně žádnou potřebu zjistit, jak zní. A když už jsem se přece jen náhodou doslechl, jak chutná jejich severská ocel (alba „Ragnarok“ a „Land“), nezbylo mi, než pochválit své instinkty, že se nemýlily. Pak ovšem přišlo „By The Light Of The Northern Star“ (s opravdu úžasně provedeným tradičním námětem na obalu, který to všechno jen podtrhuje) a všechno bylo jinak.
Jinak? Jak jinak? Vždyť co tihle poslové maličkých Faerských ostrovů hrají na tomhle albu jinak než na těch předešlých? Pravda, vlastně toho mnoho není. Ale ta razance, výbušná síla a vynalézavost, s jakou tentokráte výhradní autor Heri Joensen (dle zvyku tu více a tu méně inspirovaný všelijakými severskými tradicionály) poskládal aktuální materiál, a s jakou jej samozřejmě také celá kapela přenesla do zvukových stop, to už se skutečně často neslyší. Jako když hrom uhodí, ale není za tím samotný Odin, nýbrž právě jeho mýtický syn Týr. V uších zalehne, před očima se zajiskří a kovová vichřice zaskučí všude kolem.
Nejen na fyzickém čele toho všeho stojí pevně „Hold The Heathen Hammer High“, pohanské rouhání přetavené do skladby s mimořádně údernými nápady, stavbou a vůbec rozpoložením hodným povzbuzování elektrickými výboji. TÝR tak sice hned zkraje odkryjí všechny své trumfy, ale nemusí je to mrzet, protože vítězství je i navzdory tomu bez nejmenších pochyb jejich. A kteréže to jsou? Inu, vnadná téměř speed metalová rychlost, na níž se tentokráte nešetří ani trochu, stejně melodïcky vnadné a syrově heavy metalové kytary a samo sebou rovněž excelentní pěvecké výkony (jak sólové, tak sborové), které jako jediné ještě stále poctivě odkazují na čistě folkové vlivy. K tomu si přidejme také něco málo válečnických a hrdinských výlevů v textech a kouzlo TÝR můžeme považovat za odkryté. Účinnost, kterou netřeba dále nijak blíže rozpitvávat, nýbrž jí rovnou nastavit holý sluch, se poté zaleskne i ve všech zbývajících osmi skladbách, z nichž každá představuje opravdový (třebaže malý) dramatický kus sám o sobě. Nemalou měrou k tomu přispívá i jednoznačná přesila výstižné anglické lyriky (i když „Tróndur í Gøtu“ a „Turiđ Torkilsdóttir“ jako jediné „neanglické“ se s konkurencí srovnávají zdatně, především pak v onom ryzím folkovém duchu), která jakoby zároveň byla i jedním z oněch určujících momentů, od nichž se kapela odpíchla ke zdaleka nejzářivějšímu okamžiku ve své diskografii.
Zkrátka, abych nezdržoval, projděte si ještě jednou pozorně seznam všech skladeb alba neomylně vedeného svitem polárky a dobře si je zapamatujte. Ty všechny totiž chtě nechtě musíte slyšet, budete-li chtít zodpovědně bilancovat rok 2009, na to už teď vemte jed.
