JAY KELLY
Jay Kelly by si přál být zpovědí, osobní reflexí i reflexí samotného Hollywoodu, ale při snaze útočit na divákovy emoce se odhaluje spíše samoúčelná ukecanost, patos a kýč. Na Baumbachovu Manželskou historii se to nechytá ani omylem.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nic naplat, v Čechách a na Slovensku mají DEPECHE MODE stále velmi silnou fanouškovskou základnu, která se vytrvale rozrůstá již více než dvacet let. Zhruba tolik času totiž uteklo od prvního pražského koncertu věhlasných Britů, který se konal (jako jeden z mála) ještě v časech tehdejšího socialistického Československa. Od osmdesátých let minulého století však uběhla spousta vody a zatímco hudební vkus původních fanoušků zůstával vpodstatě stejný, DEPECHE MODE se vyvíjeli a nabalovali na sebe příznivce nové. V devadesátých letech zatoužili po změně svého hudebního výrazu a tak se od popově křehkých a zádumčivých písní posunuli blíže k rockové moderně, která, jak je dobře známo, vyžadovala využití širší palety nástrojů. Tehdy si tedy začal tento velmi uceleně působící kvartet podmaňovat svět kromě popového (80´s) také rockovým (90´s) soundem, což z dnešního pohledu považuji za skutečnost, díky které si „depešáci“ udrželi pozornost nově příchozí generace hudebních příznivců, a to i přesto, že uvnitř kapely nebylo všechno úplně ideální. Frontman Dave Gahan totiž několik let bojoval s drogovou závislostí a (můj oblíbenec) Andy Wilder si ujasňoval osobní priority tím způsobem, že ho bohužel nakonec nenapadlo nic jiného, než z DEPECHE MODE odejít. Od časů pro přežití velmi důležitých devadesátých let do dnešních dnů vyšlo ještě několik řadových alb a kapela si jimi (již jako trio) definitivně upevnila pozici jedné z nejvlivnějších popových kapel konce dvacátého století. Pochopitelně, vždyť každé další řadové album je dnes bráno za vážnější kulturní událost než mohl kdokoliv z bezstarostně se tvářících televizních hitparád osmdesátých let předvídat.

Po čtyřech letech věnovaných koncertování, odpočinku a příprav na věci příští tedy přichází novinka „Sounds Of The Universe“, která znovu působí v určitém smyslu neotřele, ačkoliv současní DEPECHE MODE již nejsou těmi hitmakery, kteří v minulosti učarovali světu nespočetným množstvím vytříbených melodií. Jejich novátorství, které je zřejmé na každém dalším albu, totiž už nějakou dobu spočívá výhradně v práci s umělými zvuky. Té je při tvorbě nového materiálu podřízeno vše. Není tedy divu, že se zde (na úkor bezprostředně výrazných skladeb) shledáváme spíše s atmosféričtějšími songy, dostávajícími se pod kůži o něco pomaleji. Oproti předchozí desce „Playing The Angel“, která symbolizovala určitý návrat k ostré robotičnosti a temnotě poloviny osmdesátých let (vše v moderním hávu), jsou „Zvuky z vesmíru“ osvíceny spíše impresí poklidného alba „Exciter“. Jenže tato poklidnost je vyjádřena úplně jiným způsobem. Tam, kde by kytarová akustika v kombinaci s elektronickými pulsy památných skladeb jako „Dream On“, „Shine“ a „Freelove“ dokázala přinutit k rozpuku biopark narvaný exotickou flórou, jsou skladby na „Sounds Of The Universe“ pouze synonymem života uvnitř silikonového mraveniště, představovaného moderním počítačem. Vše působí neohebně, a protože zde elektronika z 95% převládá, logicky více uměle. „Sounds Of The Universe“ je tedy kombinací obou svých předchůdců. Z jednoho čerpá atmosféru klidu, z druhého téměř mrtvolný chlad.
Přestože se singl „Wrong“ nemůže ani náhodou měřit s velkými songy jejich minulosti, domnívám se, že tato píseň byla za stěžejní zvolena s rozvahou. Jde o přímočarou věc s chytlavým zpěvovým partem, který obohacuje minimalistický slogan, jenž je samotným názvem skladby. Prostě co nejvíc přímá cesta k cíli. Na novém albu není absolutně nic bezprostřednějšího a zapamatovatelnějšího na první poslech. Po více posleších však zde vyvstávají zcela jiní favorité. Tak třeba nádherná „Jezebel“, kterou zpívá Martin Gore, a která dá svou procítěností vzpomenout na „Home“ z alba „Ultra“ (1997) nebo hned za ní „Perfect“ s noblesní melodií coby jednoznačně zlatý hřeb novinky. Zajímavá je téměř taneční „Fragile Tension“, kde plynulý vokál a decentní taneční rytmus obohacují pouze upravované kytarové vazby. Celé album se jinak nese ve velmi pozvolném tempu – počínaje krautrockovými zvuky analogového synťáku v úvodní „In Chains“, přes ospalou „Little Soul“ a líně se plazící, avšak na poměry tohoto alba ambiciózní hymnu „Peace“, až po teskný závěr v podobě „Corrupt“. Není zde (kromě „Wrong“) jediné vygradovanější skladby, není zde nic, co by upomínalo na šlehy formátu „Personal Jesus“, což zároveň považuji za skutečnost, která mně osobně nejvíc vadí. „Sounds Of The Universe“ zní velmi nenápadně a monoliticky. Výrazné momenty je třeba dolovat, a to podstatně vehementněji než v případě kteréhokoliv z předchozích děl této i minulé dekády. I tak však nejde o vyslovený průšvih, protože co je možné v případě DEPECHE MODE považovat za velmi průměrné (případ tohoto alba), bude u jiných stále ještě považováno za kvalitu. „Sounds Of The Universe“ je sice nejslabším albem kapely od časů „A Broken Frame“ (1982), ale co vlastně s tím? Stejně mi nakonec, díky několika písním, dělá radost.
Kybernetický výlet do druhé dekády tohoto století a zároveň album s podstatně méně nápadnými vrcholky, než tomu bylo u DEPECHE MODE v minulosti.
6 / 10
Dave Gahan
- zpěv
Martin Gore
- kytary, klávesy, programování
Andy Fletcher
- klávesy, programování
1. In Chains
2. Hole To Feed
3. Wrong
4. Fragile Tension
5. Little Soul
6. In Sympathy
7. Peace
8. Come Back
9. Spacewalker
10. Perfect
11. Miles Away/The Truth Is
12. Jezebel
13. Corrupt
Memento Mori (2023)
Spirit (2017)
Delta Machine (2013)
Sounds Of The Universe (2009)
Playing The Angel (2005)
Remixes (2004)
Exciter (2001)
The Singles 86-98 (1998)
The Singles 81-85 (1998)
Ultra (1997)
Songs Of Faith And Devotion (1993)
Violator (1990)
101 (live) (1989)
Music For The Masses (1987)
Black Celebration (1986)
Some Great Reward (1984)
Construction Time Again (1983)
A Broken Frame (1982)
Speak And Spell (1981)
Vydáno: 2009
Vydavatel: Mute/EMI
Stopáž: 55:32
Produkce: Ben Hillier
v ramci heavy metalu
Jay Kelly by si přál být zpovědí, osobní reflexí i reflexí samotného Hollywoodu, ale při snaze útočit na divákovy emoce se odhaluje spíše samoúčelná ukecanost, patos a kýč. Na Baumbachovu Manželskou historii se to nechytá ani omylem.
Kanaďané mixují několik stylově blízkých přístupů, dominantní je riffová razance připomínající starší GOJIRA, do toho brutálnější death polohy s až disonantními prvky a nakonec i melodicky vláčné pasáže. Technické, agresivní, ale i temně atmosférické.
Na obale smrtka, mrtvoly, hroby, mlha. Na nahrávce tíživý death/doom, hluboký chrapot a malebný ženský zpěv. Nic nového v království pochmurném, ale poslouchá se to velmi dobře. Po dvou EP by si tihle Bavoři mohli konečně najít čas na plnohodnotné album.
Britské trio po barevně divoké předchozí desce "Blossom" přichází s důrazně metal/metalcore produkcí. Tentokrát se to hrne přímočařeji vpřed, ubylo melodií i mathcore divokosti. Ale švih a tlak PUPIL SLICER neztratili, takže stále kvalita.
Nejlepší deska od dob „Exit“ – a to je pro ROTTEN SOUND ta největší možná pochvala. Prakticky neustále se sype, zvuk je šťavnatý a celek působí jako sonická střela. Sympatické; tímto se vracím i k předchozím deskám.
Výtečný progressive/tech death metal. VOIDCEREMONY potěší jak staromilce, kteří přísahají na kultovní milníky od ATHEIST, tak střední třídu, která sází na pozdní DECREPIT BIRTH, tak i nováčky, kteří nadšeně naskočili na vlnu iniciovanou BLOOD INCANTATION.
Tak co chcete slyšet? Že ROTTEN SOUND prostě pod své standardy nejdou? A tentokrát jim k tomu stačí pouhých necelých 10 minut. Minialbum, které z jejich pohledu moc nového nepřináší, ale jako další munice pro explozivní grindovou palbu bohatě postačí.





