Novinka „Playing The Angel“ potvrdila zvěsti o návratu k temnější a elektroničtější formě vyjádření, stejně tak jako nevyslovený fakt, že DEPECHE MODE za posledních 15 let nenahráli po sobě dvě podobné desky. Mě osobně příliš klidné a podezřele optimistické minulé album „Exciter“ nezaujalo. Ano, v případě minulé desky šlo sice tak jako vždy o povedené, ucelené, moderně znějící dílko, ale kromě několika málo zajímavých položek jsem na něm postrádal vše, pro co mě vždy tvorba této legendy byla tolik sympatická – tajemnou atmosféru, vnitřní energii a melodie, které se dokáží zarýt. Album „Playing The Angel“ reputaci napravuje, i když je pravda, že přes svůj nový černý hábit určený pro budoucnost kapela částečně hledí zpět až na konec osmdesátých let.

Když se podívám na tvorbu DEPECHE MODE trochu ze široka, vidím jí asi takto. První polovina osmdesátých let a první čtyři nahrávky realizované v tomto období považuji za dobu hledání sebe sama, tzv. období zrání. Počínaje skvostným albem „Black Celebration“ (86), na kterém depešáci definovali svůj „černý“ styl, přes „Music For The Masses“ (87) obsahující snad nejznámější šlágry, až po novátorský pomyslný vrchol „Violator“ (90) mluvím o tzv. zlatém věku. S postupujícími devadesátými lety začaly hrát vedle computerů v hudbě DEPECHE MODE důležitou úlohu také jiné nástroje –  hlavně kytara a dokonce i živé bicí. Kapela najednou začala být stylově otevřenější, přístupnější a více spjatá s širokým rockovým okolím, což dokazuje hned následující album „Songs Of Faith And Devotion“(93), které mělo velikou schopnost absorbovat. Rockové období se vztahuje i na o poznání sevřenějšího, zlověstného následovníka, album „Ultra“ (97), které bylo mnohými oslavováno díky své neklidné atmosféře a instrumentální bohatosti jako nejvíc novátorské v historii souboru, stejně tak jako bylo jinými zatracováno. Za to „Exciter“ (01) byl pravým opakem všeho dosud zhotoveného – klid, světlo, hudební impresionismus, zvuk však znovu nadčasový. Nové album „Playing The Angel“ na jednu stranu pokračuje na místě kde „Exciter“ skončil, tedy užívá podobné prvky, je však temnější, více přímočaré a tradičně již modernější. Na druhou stranu je výhradně elektronické, vrací nás se svými postupy až někam k „Black Celebration“ a je z posledních 3 alb stylově nejdál od „Songs Of Faith And Devotion“. Podívejme se tedy na něj trochu detailněji.

Oh you dark one, eternal outsider caught in the spider´s web you´ve spun
Oh you blind one, gentle a kind one seeing the world as a loaded gun
I don´t want you to change anything you do
I don´t want you to be someone else for me
(„The Darkest Star“)

Úvod obstará „A Pain That I´m Used To“ zahájená strašidelným zvukem jak z elektrické brusky. Jde o plynulou skladbu s výrazným, avšak ne příliš nápaditým refrénem, která připomene dravější momenty alba „Exciter“. Následuje o poznání povedenější „John The Revelator“, obsahující kritické narážky na současnou zahraniční politiku Spojených států. Jde o výraznou přímočarou hitovku ve stylu „Personal Jesus“. Hitové ambice má i následující Gahanova „Suffer Well“ s neměnným tanečním rytmem. Atmosféru napětí šíří ponurá skladba „The Sinner In Me“, která patří díky svým zvukovým prvkům a zdařilé plynule gradující zpěvové lince k nejméně tradičním a zároveň nejvíce zajímavým položkám. Podle mne skrytý trumf celé kolekce. Opakem je pilotní singl „Precious“ jehož hitovou okázalost by snad nezaznamenal jen hluchý. I v těchto posluchačsky na první poslech nejvíce atraktivních skladbách, jako je např. zmíněná „Precious“, vše pohlcuje černá atmosféra hlubokého zármutku.Celým albem jakoby prostupovala černá nit bolesti, odříkání a duševního utrpení. Další dvě položky „I Want It All“ a „Nothing´s Impossible“ patří znovu Daveu Gahanovy. Jde o pomalejší plíživé skladby, které obsahují zajímavé motivy a na první poslech ne zrovna líbivé vokální linky.  Zejména druhá jmenovaná však svou sílu velmi rychle s několika dalšími poslechy získává. Reminiscence na osmdesátá léta „Damage People“ s pěveckým vkladem autora většiny skladeb Martina Gorea patří zároveň k nejoriginálnějším skladbám na „Playing The Angel“. Mým osobním favoritem je předposlední „Lilian“, která má v sobě obrovský hitový potenciál a je jakousi odměnou pro všechny příznivce zlatého věku DEPECHE MODE. Album zakončuje dlouhá ponurá suita „The Darkest Star“se schopností utišit a zklidnit mysl.

Angels with silver wings should n´t know suffering
I wish I could  také the pain for you
If god has a master plan that only he understands
I hope it´s your eyes he´s seeing through
(„Precious“)

DEPECHE MODE na „Playing The Angel“ postoupili po zvukové stránce znovu o kus dál, po stránce kompoziční však tak napůl hledí ke své elektronické minulosti a to i přes jasný moderní nádech novinky. Neřekl bych však, že jde o jasný návrat do osmdesátých let, spíše se jaksi spirálově otáčejí nad místo, na kterém se tenkrát nacházeli, stojí však již v jiné rovině. Nástrojová bohatost byla potlačena umělými zvuky. Vše prostupuje černota, bolest a hluboký smutek, jež dělají z tohoto za posledních 20 let nejvíce přímočarého alba DEPECHE MODE zároveň i album nejbolestivější.