Pokud hledáte hlubinu, která je daleko za tím stavem, kdy kesonová nemoc potlačí vnímání reality a oko již zírá v nicotnou tmu, protržené ušní bubínky jen bezvládně plandají a tělo ze všech stran smyslu zbavuje absurdní intenzita, která se snaží oddělit fyzickou a astrální složku bytosti – pak jsou STORM OF LIGHT pro vás tou pravou volbou. Projekt srocený kolem Joshe Grahama, který je hlavním inventorem vizuální podoby NEUROSIS (mimo jiné člen RED SPAROWES, BATTLE OF MICE nebo BLOOD & TIME) má svým pocitovým vkladem nejblíže právě k monolitickým generálům z NEUROSIS, jejichž zvukovou perverzi naleznete v mnoha odkazech i u A STORM OF LIGHT, ale nerad bych se dostal k nějakému porovnání těchto dvou spolků.

Hnací silou brooklynských A STORM OF LIGHT jsou pomalé valivé nosné motivy, které obtáčí vytrvalá břečťanovitá synteze pečlivě vláčená ambientním prachem. Album z nadhledu působí jako obrovská špinavá katedrála francouzského střihu, zasazená do koloritu Foglarových Stínadel. Je majestátní, poněkud neučesaná, trochu děsivá, ale při tom má neodolatelné kouzlo, které vás nutí nahlédnout dovnitř. Uvnitř slyšíte podivné zvuky linoucí se z různých záhybů stavby a sytě barevné světlo, které propouští prapodivné sporé vitráže, je děsivější než tma. Táhlé a vysoké hradby zvuku střeží poctivý emoční vklad, který je do tohoto nosiče nalit. Vyznavači dlouho znějících hutných syrových kytarových řezů a cinkavého neurotična, které staví na prolínání mohutných temných aranží, ledových ambientních ploch a gradující atmosféry  budou spokojeni. Opomenout nesmím ani filosofické pozadí projektu, které svoji ekologickou optikou cílí na nečisté vody naší Matky Země.

Pokud bych měl přeci jen srovnávat s jinými působišti Joshe Grahama a vybral si například RED SPAROWES, tak je výsledek jednoznačný. Oproti nim jsou A STORM OF LIGHT mnohem těžkopádnější, pomalejší, dusnější, depresivnější, ale i silovější – jako byste porovnávali kabriolet s tahačem. Upozornit se sluší na Grahamův vokál – nedisponuje sice jakkoliv technicky skvělými stránkami, ale v těch několika hlubokých tónech, na nichž se pohybuje, působí skálopevně jistě a jeho čistý základ zastřený chraplákem s občasnými vypjatějšími polohami dodává skladbám charisma, šmrnc a dá se říci, že nejsilnější momenty mám asociované právě s jeho zpěvem. Graham zkrátka ani na desce „And We Wept The Black Ocean Within“ nezklamal. Tento roztříštěný všeuměl má na svém kontě další úspěšný zářez, kterým promlouvá do dění současných undergroundových proudů. A abych nezapomněl, zlí jazykové tvrdí, že tuto stránku alb opravdu zanedbáváme, takže: grafická podoba celého nosiče je více než vyvedená…