Požehnání, které si s sebou od kolébky odnesli birminghamští buldoci BENEDICTION, nebylo vůbec složité. Budete hrát death metal, pravila jim kovová sudička, ale nic složitého, jen prostě pár jednoduchých a přímočarých riffů, a to vám přinese slávu. A jak řekla, tak se i stalo. Kapela se nejen díky albovým klenotům jako „The Grand Leveller“ (1991) či „The Dreams You Dread“ (1995) nesmazatelným písmem zapsala do death metalových análů, vystřídalo se v ní několik známých jmen (Barney Greenway, Dave Ingram či naposledy Nicholas Barker) a spoustě lidí tím pádem určitě vyhlodala díru v srdci, když po roce 2001 a albu „Organized Chaos“ přestala jevit známky života.

Nebylo to však věčné řešení, pročež po spoustě zaručených zpráv, jak to s kapelou vypadá, v jaké fázi nahrávání se nalézá atd., tady máme BENEDICTION v srpnu roku 2008 zpět s definitivní platností. A jak by se dalo úspěšně předpokládat, jsou to pořád dál ti staří známí smrťáčtí harcovníci, kteří si jako koník s klapkami na očích peláší výhradně a pouze za tím svým punkem zlehýnka načichlým death metalem, s větrem o závod a furt pryč. Žádné překomplikované variace, žádné odpolední čajíčky, jen poctivá facka z pravice dvoumetrového dělníka z ocelárny, vedená zatraceně zblízka v duchu posledního varování. Tak by se ve zkratce dal definovat zuřivý výraz kapely, ve kterém prostě z podstaty nejde o nic jiného, než jen o pořádný nářez. V tomto duchu se tudíž nutně odehrává i kompletní novinka „Killing Music“, kteroužto nicméně nelze jedním šmahem vynachválit jen proto, že kapela na ní zůstala neochvějně svá. K jejím plusovým bodům, spočívajícím především ve stylové věrnosti a na to konto i převládající přesvědčivosti (výborné kousky jako „Controlopolis (Rats In The Mask)“, titulní „Killing Music“ nebo „They Must Die Screaming“), totiž nutno připočítat i body mínusové, signalizující fakt, že několikrát to po těch letech prostě a jednoduše znatelně zaskřípe. Jako kdyby v některých skladbách („The Grey Man“, „ Dripping With Disgust“ či „Immaculate Facade“) BENEDICTION tak jako doposud už prostě nestačilo jen nahodit „nějaký“ ten riff, který by se v každém případě naprosto spolehlivě ujal, a kapele to prozatím úplně nedochází. Něco jako nemístná zahleděnost do sebe sama, pokud bych to tedy měl ještě více upřesnit.

Následky však mohu být ještě citelnější. Možná je to dáno vnímáním doby, které se od minulého alba poměrně zásadně změnilo, možná jen nedostatkem soudnosti kapely při tak významné události, jakou bezpochyby dlouhohrající nahrávka po sedmi letech ve vakuu je, každopádně pakliže BENEDICTION prozatím mohou slavit celkem slušný návrat, příště už podle všeho budou muset sáhnout hlouběji do kapsy, budou-li chtít znovu uspět. Jen skrze výborný growling Davea Hunta (který již dříve prokázal, že je zdatným následovníkem obou svých předchůdců, vytvořivších klasický „zvuk“ vokálu BENEDICTION), skrze skrblení se sóly (se snad jedinou výjimkou v „Cold, Deathless, Unrepentant“) a skrze nekonečné hoblování jen tak do rytmu už by to totiž nemuselo jen tak jednoduše klapnout.