BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dělám kravál, tudíž jsem - filozofie anglických deatherů Benediction v kostce. Jak prosté! Darren Brookes sepsal kytici úderných riffů, Andy Sneap je svojí tradičně pikantní produkční bruskou naostřil a Organizovaný chaos mohl zvesela propuknout.
Ne, nenuťte mě nořit kritický sklapel do hloubi této přímočaré a úderné fošny, nač také? Chemický vzorec Benediction nepřekypuje záludnostmi. Jde jen o to, aby halapartny pánů Brookese a Rewa produkovaly ten kousavý a řezavý sound. Vzniklé rytmické disturbance nejsou nijak geniální, neotřelé, komplikované... Jsou trivální, avšak mají kurevsky silný tah. Nepostradatelnou káru rytmické sekce rozjíždí vyholený střízlík za dělovou baterií - Neil Hutton. Jeho aparatura vskutku tepe jako srdce - v rychlejších kouscích precizně, v pozvolnějších tempech přidá pan tlučmistr i nějakou tu ukázku členitosti a techniky. Nu a když rozčísne smrtonosnou hladinku kulometnou kanonádou kopáků a páni sekerníci rozparádí svoje nástroje, vzpomínám fenomenálních kolegů a krajanů Bolt Thrower... Jenom tu basu z toho zvukového nánosu nějak nemůžu vyhrabat!
Zkrátka a dobře, Benediction jsou stará dobrá nekomplikovaná přímočará a čert ví jaká ještě škola deathu. A na padesátitří minutovém materiálu se představují v moc pěkném světle. Olbřímí zásluhu můžemež zejména připsati jistému Dave Huntovi, který to celé nazpíval. No, nazpíval berte s velkou a tuhou rezervou. Jeho vokál je blíže klasickému srozumitelnému řevu, přičemž se nebojí sklouznout i do nějakého toho hrobochropotu. Rajcovní jsou i jeho výkřiky UOH!!! na rytmických zlomech - pěkně to přikládá pod už tak vroucí kotel.
Když půjdete do Benediction stejně naslepo, jako já, rovnou zapomeňte na technickou a progresivní slinu. Organised Chaos neobsahuje jediné kytarové sólo (s výjimkou typické naříkavky v pozvolném kusanci Easy Way To Die), jedinou melodii, která by se Vám vryla do mozkovny. A přesto mě kousky jako Temple Of Set, Charon (s geniálně jednoduchým trikem - bicí jedou jako fretky, zatímco kytary klopotně chrchlají a převalují se) či titulní zápich bezpečně rozhicovaly.
Pušt to zasraně hlasitě a když se to sousedům nelíbí tak to kurva vosol, nabádá booklet. A v tom to asi bude. Nic nového pod sluncem, prostě pěkně plamenný ženšen, který zaručeně podpálí lýtko staromilcovo...
Pušt to zasraně hlasitě a když se to sousedům nelíbí tak to kurva vosol, nabádá booklet. A v tom to asi bude. Nic nového pod sluncem, prostě pěkně plamenný ženšen, který zaručeně podpálí lýtko staromilcovo...
8 / 10
Dave Hunt
- řev
Darren Brookes
- kytara
Peter Rew
- kytara
Frank Healy
- basa
Neil Hutton
- bicí
1. Nothing On The Inside
2. Easy Way To Day
3. Don´t Look In The Mirror
4. This Graveyard Earth
5. Suicide Rebellion
6. Stigmata
7. Suffering Feeds Me
8. Diary of A Killer
9. The Temple of Set
10. Charon
11. I Am The Disease
12. Organised Chaos
Scriptures (2020)
Killing Music (2008)
Organised Chaos (2001)
Grind Bastard (1998)
The Dreams You Dread (1995)
The Grotesque / Ashen Epitaph (EP) (1994)
Transcend The Rubicon (1993)
Dark Is The Season (EP) (1992)
The Grand Leveller (1991)
Subsconscious Terror (1990)
Vydáno: 2001
Vydavatel: Nuclear Blast
Stopáž: 56:38
Produkce: Andy Sneap
Nemám moc nutkání si tuhle desku pouštět, a to asi o něčem svědčí. Jinak je mám moc rád. Zejména The Dreams You Dread (10/10). A Dave ingram mi tam hodně chybí...
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.