Po poslechu novinky „Amanethes“ (2008) by leckdo z náročnějších posluchačů mohl nařknout Johna Edlunda z vyčerpanosti a skladatelské deziluze, protože tato deska je jakýmsi pojítkem všeho s čím skupina operovala od časů vychvalovaných alb „Clouds“ (1992) a „Wildhoney“ (1994) až po předchozí „Prey“ (2003), ale podle mne by to nebylo úplně fér. Hlavně tedy kvůli tomu, že jde znovu o velmi obstojnou ukázku typického rukopisu dnes již legendární kapely. Na druhou stranu musím namítnout, že i když TIAMAT znovu sebejistě vykládají na stůl své osvědčené zbraně, tedy spojují metalové postupy (ty zde vyznívají přímočařeji než kdykoliv dříve, viz. třeba „Equinox Of The Gods“) s gotickou melodikou a ponurou atmosférou, která má znovu schopnost posluchače vtáhnout do děje a trvale uhranout, nemůžu (bohužel) říci, že by deska „Amanethes“ dosáhla kvalit svého předchůdce „Prey“. V čem je tedy problém?

Zatímco „Prey“ držel pohromadě a měl koncepci, svou typickou atmosféru i pevně daný cíl, novinka nepůsobí tak jednolitě, ale naopak v mnoha ohledech rozháraně. Některé skladby totiž zacházejí daleko do metalové minulosti TIAMAT, jiné jsou naopak v historii kapely snad nejjemnější. Na tom by možná nebylo nic zlého, kdyby se celek dařilo nějak šikovně a citlivě propojit (tak jako na „Prey“) a hlavně kdyby ony zmíněné měkčí songy měly alespoň nějaký potřebný nápad. Takhle jde v jejich případě o velmi nepatřičnou výplň. Předchozí deska, přestože už u ní lze říci, že se TIAMAT trochu obraceli k vlastní minulosti a rekapitulovali ji, působila o velký kus uceleněji. A co bylo tedy pro „Prey“ podstatné? Hlavně to, že šlo o kvalitnější materiál než mohli nabídnout oba jeho předchůdci - v horším případě úlet zvaný „Skeleton Skeltron“ (1999), a v tom lepším pak „Judas Christ“ (2002). Přejděme tedy k novému kotouči, který i přesto, že je plný rozporů, nabídne nemálo povedených položek. Tedy hlavně jeho první polovina je neprodyšně napěchována silnými písněmi, které mohou směle konkurovat všemu, co do této doby TIAMAT nahráli.

Úvodní majestátní hymnus „The Temple Of The Crescent Moon“ v mnohém připomene předchozí album „Prey“. Hutnou valivou skladbu s výrazným refrénem, kterou zdobí klavírní motiv považuji za velmi dobrý start. Následuje „Equinox Of The Gods“, která jakoby vypadla z časů, kdy tvrdé metalové žánry byly ještě v kolébce, takže zde Edlundova kohorta působí jako němečtí SODOM na jedné ze svých prvních nahrávek, ovšem opatřená výtečným zvukem, jehož hlavní zbraní je lehký industriální nádech. Trojka „Until The Hellhounds Sleep Again“ je klasická ukolébavka a stejně jako následující „Will They Come?“ patří k těm nejreprezentativnějším písním TIAMAT, které nabízejí chytlavé zpěvové linky a posmutnělý výraz. Stejnou atmosférou oplývá i „Lucienne“, kterou ovšem z předčasné letargie a pocitu spokojenosti vyvede střední poměrně nářezová pasáž, jako vystřižená z dávné historie kapely. Nejpovedenější písní je „Summertime Is Gone“, kde Edlund zní jak rozněžnělý Peter Steele na albu svých TYPE O NEGATIVE - „October Rust“. Obzvlášť povedená je jeho závěrečná gradace mající samostatný název „Katarraktis Apo Aima“ (songy jsou k sobě připojeny). Opakem předchozích čtyř položek je divoká jízda „Raining Dead Angels“, kterou uzurpují mohutné industriální plochy a ohnivé keyboardy mající v této skladbě zcela zásadní postavení. Edlundův hlas zde nabírá (stejně jako u „Equinox Of The Gods“) téměř black metalové polohy. Bohužel však musím říci, že to byla zároveň poslední věc, která mne něčím zaujala. Druhá polovina alba patří jednoznačně komornější atmosféře, impresi a naprostému uklidnění rozdmýchaných vášní, a tak ať už zmíním „Misantropolis“, „Amanitis“, „Meliae“ nebo zbývající tři skladby, musím konstatovat, že všechny do jedné patří mezi to nejospalejší a nejnudnější, co jsem kdy od TIAMAT slyšel.

Slibně rozjeté album, které bylo do své poloviny absolutně konkurenceschopné ve vztahu k nejzdařilejším dílkům TIAMAT. Bohužel přišla druhá polovina a s ní nic než deziluze, nuda a naprostá kompoziční vyprahlost. Velká, ale opravdu velká škoda.