BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Třetí dlouhrající nahrávkou se nám právě nyní připomíná trojice ze San Francissca, které daly sudičky do vínku zálibu v motörheadovských rock´n´rollových riffech. Předchozí tvorba HIGH ON FIRE kolem mě prosvištěla s rychlostí rozjetého šikanzenu, zato novince se podařilo své drápky zatnout mnohem hlouběji a na několik posledních dní se úspěšně uhnízdit v mém přehrávači.
Tihle pánové očividně nepatří k těm, co by skrze muziku hledali nové obzory, což samozřejmě nemusí být nutně ke škodě věci. Dobré a s přehledem zahrané retro, které i přes zdánlivou omšelost dokáže upoutat, je dle mého názoru cennější, než nejedna bezduchá parodie takzvané hudební progrese. Nádech starých časů je totiž z této nahrávky cítit na sto honů a zbystřit by měli hlavně milovníci těžkotonážních riffů alá Lemmy & spol. Místy až velmi výrazná podobnost s MOTÖRHEAD je snad největším poznávacím znakem produkce HIGH ON FIRE. Ačkoliv tento kytarový parní válec nedosahuje takových rychlostí jako Lemmyho sebranka, svého cíle pomalu, ale zcela jistě dosáhne. Těžkotonážní valivé riffy se hrnou jako láva z právě oživlého vulkánu a s vervou sobě vlastní si razí cestičku vpřed. Tu proud trošku zrychlí, tu zase zpomalí a o to větší intenzitu nabere, aby nekompromisně smetl vše, jenž se opovážilo křížit dráhu jeho směru.
V hudbě HIGH ON FIRE se kromě hlavní motörheadovské složky mísí i několik dalších příměsí. Nechybí například vlivy thrashových velikánů a v některých momentech snad i novější podoby ENTOMBED. Díky slušivému zvukovému kabátku se tak anihilačnímu procesu této hlukové devastace dostává velmi spolehlivého spojence. Slabší článek tak přichází s osobou Matta Pika a jeho vokálů. Vyřvané polohy jsou ještě celkem v pořádku a i přes (kupodivu, že ano?) značnou podobnost se staříkem Lemmym, se Matt ukazuje jako zdatný alco-metalový křikloun. Kámen úrazu však tkví v tzv. zpěvných polohách, které jsou zjevně nad jeho hlasové (a i studiové) možnosti. Faleš jeho vokálu je natolik zřejmá, že vás nutí opětovně prohlížet booklet CD, v domnění, že se jedná o nějakou nahrávku před masteringem.
Pokud se však dokážete nad tento nedostatek povznést, v uších vám po "Blessed Black Wings" zůstane příjemná ozvěna našlapaného a dobře zvládnutého hutného old school metalu s devastujícím kytarovým lomozem a nefalšovaným rock´n´rollovým feelingem.
Retro jako řemen. Našlapané, hutné, devastující ...
7 / 10
Matt Pike
- kytara, vokály
Des Kensel
- bicí
Joe Preston
- basa
1. Devilution
2. The Face Of Oblivion
3. Brother In The Wind
4. Cometh Down Hessian
5. Blessed Black Wings
6. Anointing Pf Seer
7. To Cross The Bridge
8. Silver Back
9. Sons Of Thunder
Cometh The Storm (2024)
Bat Salad (EP) (2019)
Electric Messiah (2018)
Luminiferous (2015)
De Vermis Mysteriis (2012)
Snakes For The Divine (2010)
Death Is This Communion (2007)
Blessed Black Wings (2005)
Surrounded By Thieves (2002)
The Art Of Sell Defense (2001)
Jo tak tohle je rock´n´roll dnešní doby. Zahulený zvuk s hrubou kytarovou řežbou, která roluje a roluje až máte pocit, že vám vyroluje mozek z hlavy. Žádné promýšlení aranží se nekoná, jen hutné riffování. Bum bác bum bác řach řach řach, chvílema vyplave podobnost snad až se starými CATHEDRAL, a pak je tu najednou rychlejší hutný death, ve kterém slyším možná i klasiky ENTOMBED. To co v mých očích (lépe snad uších) sráží celý výkon dolů je katastrofální vokál. Jakmile se vokalista pokusí vybřednout z „recitovaných“ pasáží, jeho vypjatě zastřený vokál zní nešťastně ve snaze o hrubou polohu a ve výškách je pak zcela mimo. Škoda, protože tento pro mě protivný aspekt sráží hodnocení minimálně o bod.
-bez slovního hodnocení-
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.