Svíravý pocit vlastní nerozhodnosti padající na oltář snah o získání prestiže, dilema mezi snahou ukázat osobité já a touhou po uznání, pokusy roztrhnout se vedví i slepit do jediného malého kotoučku ambiciózní kreativitu a komerční průbojnost. Co nám to jen tihle ANBERLIN dělají, proč se zahalují do pláštíku líbivého neo-punku, když mají schopnosti rozpoutávat náladové emo pop-rockové kreace dochucené i zajímavou špetkou progresivity. Album „Cities“ je vlastně taková otázka. Otázka, na kterou neexistuje jednoznačná odpověď, neboť vytrženo z kontextu by se dalo odpovídat na jednotlivé skladby zcela odlišnými charakteristikami. Výsledek je tedy nejednotnost a z toho i vyplývající nejednoznačnost jakéhokoli hodnocení.
Než se vrhnu na samotnou hudbu, nutno zdůraznit, že ANBERLIN sice nejsou nijak populární skupinou, tedy alespoň mimo americký kontinent, avšak nejsou ani partičkou druhořadou. Vydávají sice u Tooth And Nail Records, který nepatří mezi obří labely, ale jméno má slušné a dvorní producent je Aaron Sprinkle, uznávaná postava alternativního rocku. Hlavně se ale mohou pochlubit koncertováním s MY CHEMICAL ROMANCE nebo FALL OUT BOY. A o tom, že hvězdička ANBERLIN stoupá svědčí i devatenáctá příčka v US Billboard. „Cities“ zkrátka představuje onen katapult dalekého dosahu, jehož výstřel uvidíte z opravdu veliké vzdálenosti, trefit se do konkrétního cíle je však lepší se ani nesnažit. Zkrátka zacíleno na masy. A přitom z předchozího alba „Never Take Friendship Personal“ přímo čišely hudební ambice podobného rázu jaké nalezneme například u CIRCA SURVIVE, CLASSIC CASE nebo i KADDISFLY. ANBERLIN možná trochu víc tíhli k přehlednějším kompozicím, ale cílová snaha spojit emo naléhavost, silné pop-rockové melodie a osobitě kreativní základ opravdu dobře fungovala.
Novinka „Cities“ však kreslí onen obrovský otazník, neboť ANBERLIN z velké části vyměnili tuto svěží tvář za oprýskanou fasádu dávno mrtvého trendu. Vřískající vokál úvodních skladeb s až banálními refrény totiž jako by se snažil o reinkarnaci neo-punkové minulosti. Skladby tím samozřejmě získávají na obrovském hitovém potenciálu, který je ale vyvážen onou banálností rádiových kýčů, které se na nás v minulosti valily třeba od BLINK 182. Až značná trpělivost přináší své ovoce, když se ve středu alba rozhoří plamínky hravých i melancholicky náladových skladeb. V té chvíli se znovu dostavuje ono specifické kouzlo melodií, kterými bylo „Never Take Friendship Personal“ přímo nasyceno. Sílu všemu pak dodává výborná produkce obohacená i o různé zvukové vychytávky a syntetické zvuky, výrazně se prosazující ve skladě „There Is No Mathematics To Love And Loss“. A tak se dostáváme k té nejednoznačnosti, kterou reprezentuje na jedné straně výborně odvedená práce a podařené skladby jako „Alexithymia“ nebo „Dismantle. Repair“ a na straně druhé spousta až účelově působících kousků předurčených pro nenáročné posluchače hitrádií. Nenacházím ani adekvátní obdobu kouzelné balady „Amsterdam“ z minulého alba, a to i přes bohužel skromné náznaky v „The Unwinding Cable Car“ nebo „Inevitable“.
Ze všeho výše uvedeného je možno udělat trochu smutný závěr, že „Cities“ je albem oproti svému předchůdci snad jen polovičním. Resume recenze je tedy poněkud netypické, byť si její řádky kladou za cíl představit zajímavou hudbu, nemám v úmyslu doporučovat recenzovaný počin, ale spíš ono v textu tolikrát zmíněné minulé album. I když na druhou stranu, ať si to každý rozhodne po svém.
