Je trošku paradox, že se s „královnou progresivního rocku“ setkáváme zároveň nad první a poslední řadovou deskou, když mezi oběma proběhlo dlouhých sedm let a zpěvačka si stačila vybrat skvělé momenty převážně na čtvrté "Královně oceánu" a následujících "Tajemstvích astrologie". Naskýtá se nám tak ovšem možnost srovnání jakým směrem se vyvíjela kariéra této bezesporu zajímavé vokalistky, jak kreativním zůstává její životní i profesní partner, klávesista Erik Norlander a jak dlouhá byla vývojová cesta jejich hudební štrapáce.

A nikterak daleko se za nimi trmácet nemusíme, protože defacto po celou doby své kariéry se dvojice drží osvědčených postupů, zaběhaných a vyzkoušených už na prvních albech, k dokonalosti posouvaných pouze milimetrovými pravítky. Novinka jde ovšem ještě dál v tom, že nepřináší zhola nic neslyšeného. Skladatelské formulky opakují již vyřčené, navíc ani silné melodie, takto jediná záchrana tuctovosti, téměř neslyšet. A na to jsme v minulosti nebyli vůbec zvyklí. Celá deska vyznívá vyčpěle, bezzubě, jako by jí chyběla energie, jako by nahrávání všechny znudilo. Žije a pracuje snad jen ženský hlas, charakteristicky zabarvený, ve hloubce klidný, ve výškách jistý a naléhavý.

Klidné intro nás uvede do děje "Heorotu" a plynule naváže na titulní kompozici nesoucí se v klasickém střednětempém duchu a disponující slušným refrénem, při kterém si ale neustále říkáte, na které desce jsem já tohle už od nich slyšel? A podobné pocity deja-vu vás neopustí po celou dobu dalšího poslechu - při rozjuchané dvojce "Encore", stavící na kytarové melodii a zasekávaném klavíru, při baladické "Before You Go" (snad alespoň ta je vcelku vydařená), akustické "The Nightingale", vypalovačce "The Beast Within You", uslzeném monumentu "Tears Of Babylon"… a tak dále, a tak podobně. Úplným šlápnutím do kravského lejna pak zůstává zařazení „klasického“ Montéra z kvartýru, tady pod názvem "Time To Say Goodbye". Uslazený a kýčovitý pokus, byť s kytarovými riffy a pochodovým tempem v závěru, tady nezachrání ani srdcerváč Mark Boals (RING OF FIRE, ex-Y.MALMSTEEN) jako pěvecký kolega.

Shrnuto, podtrženo, sečteno - LANA LANE nám vyšuměla do éteru. Kvalitní vokál sám samojediný nemůže spasit žádné dílko, to bychom měli všude tisíce geniálních alb popových zpěvaček. Cesta ven z bludného kruhu by zřejmě mohla vést přes angažmá nových spolupracovníků, případně změnu autorských postupů. Otázkou ovšem zůstává, stojí-li o jakoukoliv inovaci hlavní protagonisté této recenze, případně jejich fanoušci či vydávající firma…?