V Plamenech je síla. To tihle do japonských zemí tíhnoucí Švédi ví velice dobře. Stylem by se dali nejvíc asi srovnat s CHILDREN OF BODOM, ale pozor! In Flames se nedají snadno škatulkovat, jejich blackový hevík zní velice originálně. Umím si představit jak na japonském turné fanoušci řádí a jsou udělaní z každého tónu této kapely. A In Flames své řemeslo zvládají vskutku zručně, se svým vlastním druhem virtuosity a svým vlastním způsobem. Tak se tedy vrhneme na rozbor jednotlivých songů, ne? Popravdě, zase nějakým dokonale inovačním způsobem se od sebe neliší. Příliš vysoký počet strhujících rifů nehledejte, přesto však melodické prvky smíchané s blackovým skřehotem dělají z celku nadprůměrnou věc.

Texty jsou na vysoké úrovni, žádné klišé ani stupidita, je to na úrovni a na zamyšlení. První věc se jmenuje "Bullet Ride" a teprve na druhý poslech, když jsem měl před sebou texty mě dostala. Zajímavé, že když vidíte text před sebou, připadá vám skladba vždycky nějakým podivným způsobem lepší. "Bullet Ride" je klasicky "Inflejmovskou" kombinací heavy metalu s black/doomovým vokálem. Na první poslech skutečně příliš nezapůsobí, při pečlivějším poslechu však rychle odhalíte krásu Plamenů. Další skladbou je odrhovačka "Pinball Map". Zásekové kytary, rychlé kopáky, blackové vokály, melodický, jakoby až "Hammerfallový" refrén (ovšem v tvrdším provedení, že ano :). Dokonce jsem zaslechl i nějakou elektroniku, ale skutečně jen velice okrajově. Zaujalo mě několik vteřin kytarového sóla asi na začátku třetí minuty písně. Nevím jestli to byl efekt, ale... špatně se to popisuje, bylo to něco jako flažolet vážně hodně vysoko. Třetí písničku "Only for the weak" bych vypíchnul jako hitovku. Čím více je nahlas, tím lépe vyzní. Má velice krásný nosný kytarový rif a celkově působí jako píseň, která vám bude znít v uších ještě dlouho. Já si jí zpíval ve sprše ( a jestli sem napíše Marigold nějakou trapnou a kousavou poznámku, tak uvidí :))) – no jestli si ve sprše zpíváš, nebo děláš něco jinýho, po tom mi nic zaplaťpánbůh není poz. Mar). Chvílemi mi to připomínalo poslední tvorbu CREMATORY, i když In Flames jsou natolik osobití, že je nerad k někomu přirovnávám, ale tady mi to srovnání tak nějak přišlo vhod. "...and the Future repeats today" rychlé, svižné, má to šťávu.

Co na tom chcete pořád popisovat? Plameny se drží svého kopyta tak jako Darkmoor štiplavých poznámek. "Square Nothing" je o něco pomalejší, baladičtější, jsou tam slyšet i klávesy. Na konci některých taktů se ozývá krátký kytarový zásek a dvojkopák. Zní to zajímavě .Dostáváme se k hlavní písni alba. "Clayman". Funguje. In Flames budete milovat celé. Jejich tradiční hodnoty jako rychlost, údernost a zároveň melodie se nesou všemi písněmi bez vyjímky, až na některé pomalé pasáže, například v sedmé skladbě. Nemá bohužel cenu popisovat zbytek písní, některé zaujaly více, jiné méně, ať už rifem nebo refrénem, či více či méně originálním sólem.

Bohužel, album má i nějaké ty zápory. Asi největším je to, že In Flames jsou stále stejní. Nesnaží se zkoušet nové věci. Někdo by pod tím nehledal zápor, vždyť proč, když fans to tak chtějí.V Japonsku se z téhle desky poserou. Ale věřte mi, je to přece jenom cítit (ne to sraní, ale že je to poměrně bez invence). Přes pár drobných nedostatků je tahle deska IN FLAMES nutností pro každého fandu CHILDREN OF BODOM nebo SOILWORK. Pokud se klaníte blackovým legendám, klaňte se jim dál, pokud vám z úst kapou sliny když hraje Kai Hansen svá precizní sóla, nechte je stékat dál. A pokud máte rádi obojí, kapela IN FLAMES je tu pro vás. Clayman.