Pokud se budeme pídit po odpovědi kam spěje dnešní floridská metalová scéna, možná mnohé nepřekvapí, že i zde se to už nějakou tu dobu hemží skupinami, které si jako své motto do vínku dali křížení metalu a hardcoru. Své inspirace, ať už skrytě nebo veřejně, hledají tyto povětšinou mladé skupiny jak ve starém „dobrém“ floridském deathu, tak v poněkud jiném extrému, který zastupuje jméno kanadských DILLINGER ESCAPE PLAN. A za jednoho takového, prozatím ne příliš známého, ptáčka se dají považovat INTO THE MOAT, jejichž domovem je oblast jižní Floridy, přesněji okolí města Ft. Lauderdale.

INTO THE MOAT za sebou nemají nijak závratnou minulost, přesto se jim podařilo hned svoji první desku vydat u Metal Blade, což nutno tomuto vydavateli připsat jedině k dobru, neboť INTO THE MOAT pro ně asi nepředstavují sázku na jistotu. „The Design“ je totiž deska, která sice může do značné míry těžit z dnešního (odvážím se napsat) trendu, který odstartovali již zmínění DILLINGER ESCAPE PLAN, přesto má v mnoha ohledech poněkud hůře zařaditelné vyznění. Hudba těchto Američanů totiž jako by zůstávala někde v půli cesty, není to hardcore, i když ho tam můžete bez potíží najít, není to death, a to i přesto, že právě k němu se celkový výraz nejvíce blíží, a není to ani Dillinžerovská nervní ztřeštěnost, přestože i takovými extrémy skupina rozhodně nešetří. Prostě se zde mísí vícero vlivů. Koktejl, který z toho vzniká, má tak v sobě hodně příchutí. Mixer INTO THE MOAT však disponuje dostatečným počtem otáček, aby vše rozšmelcoval do jednolité napěněné hmoty.

To, že se skupina nebojí využít klasických deathových postupů, si můžeme všimnout třeba v mnohých pasážích skladby „None Shall Pass“ nebo „Empty Shell“. Všudypřítomná ostrost hardcoru tomu však většinu dává odlišné vyznění, kytary hodně zasekávají, rozpadají se v únicích mimo zaběhaná deathová klišé a tříští své výpady do vyšších tónů. Parádním příkladem jsou zběsilé výjezdy ve čtvrté „Fortitudine“ a rozdováděné „vítání“ hned v následující „The Inexorable“ (To jsou ty pasáže, kvůli kterým se objevuje připodobňování k DILLINGER ESCAPE PLAN). V některých chvílích se dostavuje i pocit extrémní progresivity v podobě, která je blízká Kanaďanům GORGUTS, dnes již jedné z žijících legend technického deathu. Na tom všem má lví podíl skvěle zvládnutá a proměnlivá rytmika, která uděluje skladbám nádech krkolomnosti a nepředvídatelnosti. Ve všem tom složitěji působícím humbuku se trochu schovávají melodie, které nejsou nějak výrazné, přesto pod rouškou zmatenosti šikovně podsouvají a podprahově zjemňují častou, až zbrklou roztěkanost kompozic. Kraťoučké akustické záblesky pak jinak hutnou hudbu příjemně prosvětlují. Značně vybočujícím „záchvatem“ je úplný závěr alba (poslední tři minuty skladby „Century II“), pokus o jakési podivné pseudovarhanní preludování vyznívá strašně uměle po stránce zvukové a příliš nahodile a bezmyšlenkovitě po stránce kompoziční. Tahle pasáž není vůbec přesvědčivá.

Co se týče „technologicko zpracovatelské“ stránky věci, nedá se albu téměř nic vytknout. Zvuk s jasným, ale i hutným důrazem podtrhuje veškeré schopnosti zatím stále celkem mladých, přesto velmi zručných hudebníků. Vše vyznívá plasticky a ostře, přesně tak, aby tento druh hudby co nejvíce vynikl. A tak se prvotina „The Design“ jeví jako snad až neuvěřitelně profesionálně vyvedený kousek a INTO THE MOAT se v mých očích stávají slibným metalovým přírůstkem, který se velmi rychle může zařadit někam po bok například i takových THE END.