DYSRHYTHMIA - Coffin of Conviction
Instrumentální progrock převrácený na ruby. Parádní náladová deska plná technických fines s typickým svojským rukopisem Colina Marstona, který na posledních dvou deskách střídá basu s druhou elektrickou kytarou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
New Yorská zrůda INCANTATION vyplivla na svět novou fošnu s líbezným názvem "The Infernal Storm", jenž je v kvalitě zhoubné produkce zase o něco dál než její famózní předchůdce "Diabolical Conquest"(1998). Toť vše, co bych tak mohl napsat k novince těchto nenapodobitelných kazatelů amerického brutálního death metalu. Přeci se nebudu v každé recenzi desek z tohoto stylu pořád dokola opakovat, že? Kdo si zamiloval drsnou chuť této hudby, bude neskonale nadšen a potěšen, kdo jí teprve přichází na chuť, dostane definitivní dávku a stane se z něj otrok death-u, kdo to naopak nesnáší a opovrhuje tím, bude nesnášet a opovrhovat i nadále.
Copak vám mám pořád psát, že disharmonické a hutné kytary, rychlé a přesné bicí a hlavně brutální chrapot, to vše v kombinaci s kvalitním nazvučením, to mají u mě vždy předem vyhráno a moje objektivita jde do háje? Copak mám pořád tlachat o tom jak se v severní americe (a nejen tam) neustále rodí skvělé podzemní kapely hrající neskutečně brutální a vynikající muziku, která má nápad, náboj a hlavně smysl? Že se v současné překomercionalizované době, plné elektronických paskvilů, najdou lidé, kteří jdou vlastní cestou a nehledí na trendy a výstřelky? A v neposlední řadě, že se najde vždy dostatek posluchačů a obdivovatelů této zkázonosné produkce, která se nikdy nedostane na výsluní všeobecného zájmu a proč taky?
INCANTATION roku 2000 jsou pořád stejní, jako INCANTATION v roce 1998. Nečekejte žádné změny, jen porci pořádně tvrdého, zničujícího, devastujícího, rafinovaného a hlavně zatraceně dobrého death metalu!!! Já osobně v hudbě nepotřebuji více, abych se dostal do té správné nálady. Možná namítnete, ten je ale nenáročný, ale já náročný jsem! Někomu stačí si každý půlrok kupovat nové desky od oblíbených popových hvězdiček a je mu jedno, jakou kvalitu si pořizuje. Já poslouchám pro mnohé primitivní a hroznou hudbu, ovšem moje nároky na její kvalitu jsou vysoké a vězte, že "The Infernal Storm" mě plně uspokojilo.
Dva roky čekání na nové album se vyplatilo. Nejvýraznější změnou je post vokalisty, kterého se s bravurou ujal novic Mike Saeze a rozdíl mezi jeho předchůdcem Danielem Corchadou a ním vůbec nepostřehnete. Obadva disponují chrapotem par excelence. Stálicí je kytarista John McEntee, jehož styl hraní k Incantation patří naprosto neodmyslitelně asi jako starý komunista na letenskou pláň, a basák Rob Yench. Za bicí usednul ve studiu výborný Dave Culross, jenž ovšem ke stálím členům spolku nepatří. Z čehož tedy vyplývá, že stálou posádku lodě INCANTATION tvoří pouze tři chasníci bez bubeníka a z tohto důvodu bylo pravděpodobně zrušeno i evropské turné. Velmi mě to mrzelo hlavně během konání festivalu Brutal Assault v Blansku, kde měli být INCANTATION jedním z hlavních taháků. Ovšem není všem dnům konec a rozhodně to zatím nevypadá tak, že by to měli hoši zabalit a určitě se dočkáme jejich návštěvy i v naší milované vlasti.
Teď by měl přijít asi závěr, že? Ale žádného se nedočkáte, protože death metal se ještě na žádný svůj odchod nechystá a já věřím, že se toho ani tak brzy nedočkám ...
Teď by měl přijít asi závěr, že? Ale žádného se nedočkáte, protože death metal se ještě na žádný svůj odchod nechystá a já věřím, že se toho ani tak brzy nedočkám ...
8 / 10
John McEntee
- kytara
Rob Yench
- baskytara
Mike Saeze
- vokály
Dave Culross
- bicí
1. Anoint The Chosen
2. Extinguishing Salvation
3. Impetuos Rage
4. Sempiternal Pandemonium
5. Lustful Demise
6. Heaven Departed
7. Apocalyptic Destroyer of Angels
8. Nocturnal Kingdom of Demonic Enlightenment
Unholy Deification (2023)
Sect of Vile Divinities (2020)
Profane Nexus (2017)
Dirges Of Elysium (2014)
Vanquish in Vengeance (2012)
Degeneration (single) (2012)
Scapegoat (single) (2010)
Blasphemous Cremation (EP) (2008)
Primordial Domination (2006)
Thieves Of The Cloth (single) (2006)
Decimate Christendom (2004)
Blasphemy (2002)
Live Blasphemy (live) (2001)
The Infernal Storm (2000)
Diabolical Conquest (1998)
The Forsaken Mourning Of Angelic Anguish (EP) (1997)
Tribute To The Goat (live) (1997)
Promo (demo) (1996)
Upon The Throne Of Apocalypse (1995)
Mortal Throne Of Nazarene (1994)
Onward to Golgotha (1992)
Deliverance Of Horrific Prophecies (EP) (1991)
Entrantment Of Evil (EP) (1990)
Demo 1 (demo) (1990)
Rehearsal Demo (demo) (1990)
Vydáno: 2000
Vydavatel: Relapse records
Produkce: Bill Korecky
-bez slovního hodnocení-
Instrumentální progrock převrácený na ruby. Parádní náladová deska plná technických fines s typickým svojským rukopisem Colina Marstona, který na posledních dvou deskách střídá basu s druhou elektrickou kytarou.
Přiznávám, že je to dle očekávání trochu oříšek. Chybí mi ta hravost starších alb. Tohle je víc komplikované a náročné, než bych si přál, byť další poslechy postupně zvedají tu oponu počáteční nepřístupnosti. Dobrá deska je to určitě, uvidíme jak moc.
Norský instrumentální prog metal, který využívá djentové manýry, přesto se neutápí v této stylové kaši. Silně vystupující basové linky "tvrdí" výraz a rezonují s kytarovými vyhrávkami. Sóluje se hodně často, takže trochu exhibice. Ale špatné to není.
Veteráni NWOBHM s omlazenou sestavou dávají najevo, že se s nimi musí ještě pořád počítat. A proč by také ne, když dnešní doba tak přeje oldschoolu? Nečekejte ovšem žádnou ostrou břitvu, album nabídne spíše jemnější sound a příjemný hardrockový feeling.
Gavin Harrison (THE PINEAPPLE THIEF, ex-PORCUPINE TREE) spolu s Antoine Fafardem stvořili již druhou porci instrumentální hudby bloumající kdesi v oblasti fúzí prog rocku s dalšími vlivy. Opět zajímavé, pro někoho možná i víc něž to.
I takové desky jsou třeba. Death metal s antracitovou aurou, jenž zatrhává všechna základní žánrová políčka. Ale žádné doplňkové. Nepřekvapí, nepřinese nic nového, přesto pobaví. Pokud máte chuť na výživnou jednohubku, GRAVE SERMON jsou vám k službám.
Dokud je to černý modrooký Rambo vs zkorumpovaný maloměstský policejní aparát, funguje to skvěle. Jakmile to zkomplikuje thriller o spravedlnosti a svědomí, začne se to drolit. Nakonec bohužel spíš slow než burn, i když na poměry streamů okej.