Završením trilogie „Officium Tenebrarum“ postavené na biblických motivech a interpretaci vybraných aspektů křesťanské liturgické tradice je „Winds Devouring Men“ po pěti letech od vydání závěrečného alba „Umbersun“ novou etapou v hudební a do jisté míry také tematické orientaci seskupení. Jedná se o první částí pentalogického cyklu, který opětovně nachází oporu v celistvém konceptu lehce se tentokrát dotýkajícího antických mytologických prvků, ovšem umně skrytých v projekci intimních momentů a myšlenek.
Ačkoliv se to nemusí zdát na první pohled patrné, představuje album v mnoha směrech výrazný krok kupředu. Dalo by se říci, že „Winds Devouring Men“ je přechodným bodem mezi minulou a budoucí tváří kapely, na jejímž povrchu letmo probleskují poslední záchvěvy atmosféry biblického „Umbersun“ („Silent Slumber: A God That Breeds Pestilence“) a tvar nabývají modernějšími postupy. Rozvláčná neoklasická poloha je i nadále nedílnou součástí hudby, jakož i emocionální procítěnost, tíživá bolestivost a melancholie spolu s pocitem „konečnosti věcí“. Vlastně jsou přítomny všechny typické muzikální i hudbu přesahující prvky, které jako celek tvoří to, čím ELEND je. Ovšem způsob, jakým se s nimi nakládá, je jiný. Oplývá homogenitou, sevřeností a podstatně vyzrálejším skladatelským rukopisem dávajícím písním velmi lyrický tvar. „Winds Devouring Men“ je prvním krůčkem k horizontům moderny a z hlediska kompozice částečně čerpá inspiraci v experimentálně-hudebním směru „musique concrète“ (http://en.wikipedia.org/wiki/Musique_Concr%E8te). To je východisko, v němž nezřídka proklamovaná „hudební brutalita“ ELEND (zejména „Umbersun“) nabývá nových rozměrů projekcí tvrdých industriálních a kovových zvuků, disonantních ploch a místy má dokonce velmi blízko k noise („Winds Devouring Men“).
Zatímco první a poslední třetina alba se nese ve znamení opětovného návratu ke klidnější a subtilnější, přesto však o nic méně temné tváři ELEND prostoupené sametem smyčcových ploch a perkusí, prostřední část („Away From Harren Stars“, „Winds Devouring Men“, „Vision Is All That Matters“) svou tvrdostí a do jisté míry také posluchačskou nepřístupností odkazuje právě k výše uvedeným postupům. Na poměry ELEND oplývá převážná většina skladeb nezvyklou přímočarostí a dalo by se říci i uhlazeností. Nejsou již tak divoce strukturované a nabývají konvenčnějšího tvaru. Nicméně tento pro někoho negativní fakt je vyrovnán bohatostí zvukových vrstev a pestrými aranžemi. Podstatně větší prostor dostává naléhavý čistý mužský zpěv tu tam doprovázený éterickým sopránem Esteri Rémond. Angažmá živého nástrojového obsazení (smyčce, dechy), které sice není příliš početné, také zanechává na konečném výsledku spolu s masivní produkcí výraznou stopu.
„Winds Devouring Men“ syntetizuje doposud nevýraznější a nejlepší prvky ELEND a z hlediska pomyslného nového začátku jeho hudební forma naznačuje leccos v dalším směřování. Nahrávka je jiná a přesto dýchá snadno rozpoznatelným prizmatem minulé tvorby, možná i proto, že právě hudebně stojí kdesi na pomezí. Nejedná se zatím o výraznou revoluci (které se patrně dočkáme na následujících albech cyklu), ale jednoznačně také ne o krok zpátky. Jde o výborně zvládnutou hudbu, která nepostrádá hloubku, emoce a schopnost vtáhnout posluchače do svého imaginárního světa a obohatit jej. A to, myslím, není vůbec málo.
