Pán v obleku stojí na zmoklé ulici. Lampy noc prosvěcují, nad obzorem snad svítá, jeho obličej však stíní dýnko klobouku. Nevím jestli umí vyčarovat déšť, jistým však zůstává, že deska kterou objímá ve svém náručí je určena výhradně milovníkům progresivního rocku. Kdo k životu potřebuje neustálé burácení zkreslených kytar za podpory kulometné palby bicích nástrojů, ruce pryč od švédských Květinových králů.
Nejvíce tedy v progresi, ale i hard rocku, jazz rocku a AOR (čili tzv. rocku pro dospělé), si rochní švédská skupina, jejíž hlubší vejití ve známost můžeme na vrub přičíst především působení hlavního (a vlastně jediného) skladatele Roine Stolta v mezinárodní hvězdné kupě instrumentalistů TRANSATLANTIC. Tenhle maník je skutečně hyperaktivní. Jakoby nestačila letošní řadovka atlantické divize (taky přijde na řadu), přináší kůži na trh i s domovskou společností. A s jakým výsledkem? Hustým! Že vám to nestačí? Nedivím se, ale novinářské klišé praví - „tady jsou slova zbytečná“. Skupina si zkrátka dělá co chce. Začne krákavým hlasem, vybalí riff ala DREAM THEATER, proběhne sólo, utichne, zůstanou samotinké klávesy a zpěv. A to je jen začátek úvodní jedenáctiminutovky "Last Minute On Earth". Nikdy nevíte co na vás čeká na dalším kroku, natož za dalším rohem. „Květináři“ staví nejen z klávesových cihel, ale zhusta používají i nástroje, při jejichž poslechu dostává zarputilý metalista kopřivku. Záleží jim na barevnosti, jsou to hračičkové a výsledek tomu odpovídá.
Chcete-li objevovat, v říši krále květin je neustále co. Nechcete-li, s pupínky po těle za mnou nechoďte, já vás varoval. Je mi jasné, že čím déle budu „Deštníka“ omílat v přehrávači, tím více výsledných bodů přidělím. Ovšem pokud průměrně složitá hudební konzerva vydává svůj poklad až po vícero posleších, tady musíme běžnou repetici násobit alespoň dvakrát a možná ani to nebude stačit. Zkrátka hutná muzikální krmě, jak má být. Ale zase platí, kdo si počká, ten se dočká. A možná i pochopí...
P.S. Limitovaná edice má vizáž skvostné knihy s bonusovým diskem navíc. Ten obsahuje nejen několik skladeb a povedených legrácek (především Wagnerovská klasika "Excerpt From Valkyrian" v Bodinovské úpravě), ale i dva filmečky. První nás zavede do nahrávacího studia a přináší typické „kravení“ (kdo někdy ve studiu byl, ví, že dlouhodobý pobyt v nevětrané místnosti se stejně postiženými jedinci umí lézt pěkně na mozek), ovšem pokud neumíte švédsky, moc si to neužijete. Na druhém se vydáme na typický koncertní den. Letadlo, autokar, podvečerní rozhovor v místním rozhlase a hurá na večerní vystoupení. BEATLESácká "Hey Jude" sklízí frenetický aplauz, škoda jen občasné desynchronizaci obrazu a zvuku. Pro skalního příznivce ovšem nezbytnost.
