KING GIZZARD & THE LIZARD WIZARD - Phantom Island
Je to krásne. Neexistuje iná kapela, ktorá by na jednom albume drtila thrash v štyle VOIVOD a teraz ohurovala vlastným soundtrackom k seriálu Love Boat. A ešte to aj celé dáva zmysel. Úžasné.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Upřímně a bez mučení se hned ze začátku přiznávám, že poté, co jsem se na jaře roku 1997 blíže seznámil s debutem „Hungry“ německých power metalových zhýralců BRAINSTORM, nepřirostlo mi z tehdejší tvorby téhle kapely k srdci ale vůbec nic a docela klidně a bez výčitek jsem ji vypustil ze svého osobního seznamu ´důležitých´ skupin. Jestli to následně byla chyba nebo ne, nemůžu, alespoň prozatím, zodpovědně říct, neboť onen debut byl opravdu špatný a další tři řadová alba jsem v předtuše nastavované kaše prostě nesledoval. Čerstvá novinka „Soul Temptation“, představující ovšem BRAINSTORM ve velice pěkném (a subjektivně nečekaném) světle, mě možná donutí (nebo už se tak stalo?) svůj dosavadní názor alespoň částečně přehodnotit. Ale mýliti se je lidské, že ano, pročež mi budiž odpuštěno.
Budeme-li se ptát po příčině a důvodech toho, že si BRAINSTORM na novince (mimochodem s tak klišovitým názvem, až to skutečně praští) tak lehce a vnadně poradili s tolik náročným power – speed metalem, narazíme nejspíš nejprve na znamenitého zpěváka Andyho B. Francka (jeho předchůdce Marcus Jürgens se s ním nemůže srovnávat ani v nejmenším, však si okuste třeba jeho výkřik v „The Leading“), jemuž v hrdle dříme malý zlatý slavíček (občas mi tak trochu připomene Zacharyho Stevense ze Savatage, kdeže je mu konec) a hned vzápětí na silného a nápaditého kolektivního autorského ducha kapely, vykukujícího vlastně ze všeho, co na albu objevíme. A to proto, protože kapela (podepsaná, jak zřejmo, pod všemi skladbami jako jeden celek) používá velké množství nejen čistě melodických výrazů, které na dusivý a výbušný power metalový spodek usazuje se zkušeností klasiků stylu, a všechno jí to vychází do posledního puntíku.
Jako třeba když doplňková klávesová práce hostujícího Michaela Rodenbergera, čítající mnohé rozměry od jakési vesmírné vize (úvodní „Highs Without Lows“) až třeba po agresivně burcující záseky (v titulní skladbě) rozhání a zase zpět shání ostré kytarové chmury jako vlk a bača stádo nezbedných oveček, jako když se v sóle „Fading“ objeví kousek dokonalého a líbivého (nic proti, ba naopak!) melodického motivu a jako když se otevře a využije prostor pro trochu té symfoniky, která, pokud se to umí, dokáže s takovou metalovou skladbou opravdové zázraky. To BRAINSTORM dokládají hned na několika místech, jež zároveň patří k tomu nejlepšímu, co album nabízí. Tady je třeba připomenout svižnou „Nunca Nos Rendimos“ a zejména barevnou trilogii „The Trinity Of Lust“, za níž se ukrývají tři tak trochu orientálně laděné kousky, jednoduchá „Shiva´s Tears“, živelná jízda s roztomilou přesmyčkou v názvu „Fornever“, jíž v okamžicích, kdy se v refrénu ozvou neodolatelné trumpety, pasuji na nejzářivější okamžik a nejtutovější skladbu desky, a titulní „Soul Temtation“, mnohaminutový monstrózní kolos dýchající výpravností a dějovou napjatostí jako filmy o Indiana Jonesovi.
Samozřejmostí jsou ovšem rovněž klasické kytarové ´taháky´, postavené jen a pouze na důrazných a přesvědčivých riffech („Doorway To Survive“, „Dying Inside“ nebo „To The Head“) a odsýpající rytmice. I tady BRAINSTORM působí jistě a sebevědomě, a i když je to zřejmě především díky Franckovu vokálu, nelze kapele upřít finální efekt rovnající se nikoli tuctovému drhnutí strun, jak se to ostatně vzhledem k ostatním skladbám dá očekávat. Proto mám-li být znovu upřímný, nezbývá mi než konstatovat, že již dlouho jsem neslyšel tak čerstvé, energické a nenucené power speedové album, jako je právě „Soul Temptation“. Pro mě osobně je to navíc poměrně osudně ironické zjištění, ale právě proto si téhle desky budu vážit ještě víc. A doufám, že BRAINSTORM by za to určitě byli rádi.
P.S. Pro skalní fanoušky dodávám, že album by mělo být k mání i v limitované „Double- Digi-Pack“ edici, která má na prvním disku s deskou obsahovat bonus „Amarillo“ a na druhém DVD (Dolby Sorround 5.1) se živým záznamem „Live Suffering“ z vystoupení BRAINSTORM na Summer Breeze Festivalu 2002 v Německu.
9 / 10
Andy B. Franck
- zpěv
Torsten „Todde“ Ihlenfeld
- kytara
Milan „Mille" Loncaric
- kytara
Andreas Mailänder
- basa
Dieter Bernert
- bicí
1. Highs Without Lows
2. Doorway To Survive
3. The Leading
4. Nunca Nos Redimos
5. Fading
6. THE TRINITY OF LUST: Shiva´s Tears
7. Forever
8. Soul Temptation
9. Dying Outside
10. To The Head
11. Rising
Memorial Roots (2009)
Downburst (2008)
Honey From The B’s (DVD) (2007)
Liquid Monster (2005)
Soul Temptation (2003)
Metus Mortis (2001)
Ambiquity (2000)
Unholy (1998)
Hungry (1997)
Promo 96 (demo) (1996)
The 5th Season (demo) (1995)
Heart of Fate (demo) (1993)
Hand of Doom (demo) (1990)
Datum vydání: Úterý, 24. června 2003
Vydavatel: Metal Blade
Stopáž: 56:26
Produkce: Brainstorm
Studio: House of Music Studios Winterbach, Storm-Your-Brain-Studios Gerstetten / SRN
Divím se že Throndar a podobní pořád do všeho kecaj. Jinak Metus Mortis je vážně o bod lepší.
Je to krásne. Neexistuje iná kapela, ktorá by na jednom albume drtila thrash v štyle VOIVOD a teraz ohurovala vlastným soundtrackom k seriálu Love Boat. A ešte to aj celé dáva zmysel. Úžasné.
Pre mňa jeden z najočakávanejších albumov tohto roka. Tento nový singel je proste skvelosť. Tie flamenco prechody sú úplne fantastické.
Tahle parta je úkaz vskutku svérázný. Pocta DEATH bez kompromisů a s evidentní snahou o dobový zvuk a produkci možná trochu překvapivě funguje i potřetí. A opět je to o ranější formě daného vzoru, i když se možná čekal posun. Ale nevadí, stále to šlape.
Vlastně ani nevím proč mi doposud jejich muzika příliš nešmakovala. Novinka asi nepřináší mnoho změn, ale u mě si to pěkně sedlo. Black jako nedílná kulisa a různé rockové a folkové vlivy kolem pak dotvářejí zvláštní a neopakovatelnou náladu. I posedmé.
Po delší době šíleně nabouchaná nahrávka, u které nemám pocit samoúčelnosti. Tento zhudebněný chaos má prostě hlavu, patu i vtip a ten saxofon zde rozhodně není jen do počtu. Země původu pro mě dost problematická, ale takovouto hudbu nemůžou hrát šmejdi!
Jakýsi prequel k minulému albu hezky rozvíjí dřívější hudební koncept. Je to ještě víc OPETH než debut a nejsem si jist, zda je to tak dobře. Ale hudba je to po všech stránkách bravurně udělaná, takže se to poslouchá samo.
Ano, je to tak. Američané oproti předchůdci zas tolik nového nepřinášejí, ale dá se říct, že se jim podařilo stabilizovat současnou moderně metalovou polohu a že se v ní cítí dobře. Skladby z novinky zní svěže, mají podařené melodické linky i odpich.