Textures - Nebaví. Pódiová presentace mi přišla na můj vkus příliš mladistvě-temperamentně-teplá a protivná.
Sólstafir - V pořádku. K hudebnímu orgasmu tomu ještě nemálo chybělo, přesto jsem ty kytarové vlnky a peřeje se zaujetím doposlouchal.
Finntroll - Meh. Když převládal folk, bylo zle, když přišla řada na elektroniku, bylo o trochu lépe.
Immolation - Klubové vystoupení před pár lety ve mně zanechalo silnější dojem, přesto na velkém pódiu předvedli jeden z nejlepších setů dne. Sympatická a hudebně výživná kapela.
Six Feet Under - Pořád je beru jako sranda kapelu a toto vystoupení na tom nic nezmění. Ovšem nespustil jsem z nich oči ani uši. Dredatá vrtule o průměru 2m, libově shnilý zvuk kytar, polopatické podladěné hard-rockové skladby a nepříčetný jekot.
At the Gatě - Ne úplně dokonalý zvuk a nepříliš velký entuziasmus kytaristů shazoval jinak dobrý dojem z vystoupení kapely, která jeden čas formovala můj hudební vkus. Sice zaznělo všechno podstatné, ale nemohl jsem se zbavit pocitu, že motivací k celému tomu reunionu jsou akorát prachy.
Immortal - Tři skladby a stačí. Zbytek poslouchám od piva jako podkres k debatě s občasným "hej, teď hrajou dobrej song"
Shape of Despair - Asi to bylo dobré, ale kvůli únavě a neznalosti materiálu nesdílím všeobecné nadšení.
Virus - Přesně to, co jsem potřeboval! Hitový jazz-art-rock s hravou rytmikou. Sledovat jednu z nejvýraznějších osobností norské black/avantgardní scény, Carla Michaela Endeho, člověka který složil a nabubnoval některé z mých nejoblíbenějších skladeb, kterak sedí poloinvalidní na křesle a je zažraný do své hudby, bylo silně emotivní. K tomu méně početné publikum, složené z fajnšmekrů a zvědavců, vytvořilo málem komorní atmosféru. Podle očekávání největší zážitek festivalu.
Sodom - Neznám ani notu, ale to není podmínkou k tomu, abych si, čerstvě nadopován energií z koncertu Virus, jejich set užil.
Lahar - Melu z posledního, na pódiu někdo docela tvrdě a rychle hraje a řve. Kdo, to přes létající stříbrno-bílé cosi už nevidím.