Že už je těch dřevorubeckých spolků hájících tradiční metalové hodnoty v posledních letech enormní množství, kdy kvantita zcela válcuje kvalitu? Tohle tvrzení samozřejmě nemá daleko od pravdy, ale v případě londýnských ORANGE GOBLIN bych byl s podobným škatulkováním nanejvýš opatrný. Tahle skupina vznikla totiž již před více než 20 lety a toto album je už jejím devátým studiovým počinem. Rozhodně tedy nelze tuto čtveřici vinit z nějakého skákání do slušně rozjetého vlaku.
Zajímavým faktem je, že své počátky spíše než do řízného hardrocku směřovala někam do sfér tvrdšího blues. Postupné houstnutí a přitvrzování soundu je pak jevem především posledních let. ORANGE GOBLIN ovšem nepatří k těm, kteří by se zřekli svých kořenů. Svoje milované blues si ponechávají jako nejsilnější zbraň, pálící vždy v ten správný moment. Zároveň celou nahrávkou krásně provzdušňuje a opatřuje charekteristickým a zcela upřímným feelingem.
Když v titulní, pěkně od podlahy našlapané, skladbě ukážou Angličané spíše svoji drsnější tvář, stále víte, že tam někde v povzdáli vše kontroluje hudební styl, jež vlastně stál, kromě jiných, i na počátku vzniku metalové muziky. Slušná instrumentace je něčím, co si ORANGE GOBLIN už po dlouhých letech hraní a skládání osvojili na velmi dobré úrovni. Kytarové riffy jsou sice ostré jako břitva a těžké jako kovadlina, ale přitom ani na moment nezapřou jasně rozpoznatelnou inklinaci k blues. Navíc s podporou častých slušivých kytarových sól nemůže být ani na tomto poli pochyb, z jakých kořenů vyrůstá tvorba této britské kapely.
Vzácně vyrovnané kolekci dominují především svižnější kousky, ve kterých můžou Angličané nejlépe uplatnit všechny svoje hudební choutky. Rychlejší tempa doslova svědčí jejich touze skloubit přehledné kytarové struktury se snahou zahustit zvuk prostřednictvím patřičně obhroublého kytarového hoblování. Výsledkem jsou pak výborně šlapající skladby, jako již zmiňovaná ta titulní, valivý manifest„Ghost Of The Primitives“ doslova prošpikovaný různými hudebními kudrlinkami anebo například punkově našlápnutá „Suicide Division“, kde by se ony zmiňované historizující hudební styly hledaly o poznání hůř. Pokud tedy za něj nepovažujete už i punk.
Naproti tomu taková „The Stranger“ je návratem do dob, kdy bluesové kapely zbožňovali dvacátníci a kdy vyhrávaly hitparády či headlinovaly veliké letní festivaly. Po většinu času ostře nakřáplý hlas Bena Warda na chvíli zjemní a dá vyniknout své „přívětivější“ podobě. Co nejen tuto, ale i většinu ostatních skladeb na albu navíc zdobí, je veliký cit pro (vkusné) drama a gradaci. V tom ORANGE GOBLIN nevynikají o nic méně, než hardrockoví mistři z let sedmdesátých.
Upřímná nahrávka od upřímné kapely možná vyzní jako laciná fráze, ale momentální mě jaksi nic moc výstižnějšího nenapadá. „The Wolf Bites Back“ je totiž typickým představitelem alba, které asi revoluci nevyvolá, ale na druhou stranu, které skvělým způsobem integruje léty prověřené postupy a pravidla. Tyto jsou navíc v rukou šikovných skladatelů a muzikantů zúročeny ve prospěch svěží nahrávky, plné precizně vystavených písní, které i navzdory své promyšlenosti působí naprosto živelně. Velmi zábavná a podmanivá věc tohleto!
