Nedávno jsme si uvědomili skutečnost, že naše redakce už v různých obměnách působí na internetu více než 2 desetiletí, což s sebou obnáší i letitou publikační stopu. Archiv našeho serveru, který hned v jeho počátcích v roce 2004 obohatily články ze zaniklé Metalmanie už obsahoval slušný počet recenzí nahrávek vyšlých v prvních letech nového milenia. Napadlo nás tedy se na tyto zrecenzované nahrávky podívat kritickým pohledem s odstupem 20 let.
Výsledkem naší retrospektivy je tento „posudek“ vybrané desítky alb z roku 2003, kterým se zde ve své době dostalo pozitivních recenzí. Výběr je čistě subjektivní a pochopitelně by se dalo dlouho diskutovat o tom, proč tato deska ano a proč tato ne atd. Navíc je dost možné, že pro rok 2003 nezůstane jen o tohoto seznamu. A taky je více než možné, že v těchto článcích budeme pokračovat i v dalších letech. To znamená, že se zaměříme i na alba z roku 2004, 2005 atd.
Vybraná desítka alb se snaží pojmout co nejširší žánrové spektrum tvrdé kytarové muziky. Přestože v jednom případě lze o metalové muzice hovořit jen ztěži (OPETH a jejich „Damnation“), má jej na svědomí kapela v té době tvořící metalové nahrávky. Zpětným pohledem lze říct, že rok 2003 byl tvůrčím vrcholem švédských KATATONIA a svým způsobem i dalších Švédů SOILWORK. Obě kapely, každá v jiné vývojové fázi, přišly se skvělými deskami, které se do dnešních dní prakticky neoposlouchaly. Toto vlastně víceméně platí pro celou zde zastoupenou desítku nahrávek. Ačkoliv TYPE O NEGATIVE už byli na sestupné trajektorii, album „Life Is Killing Me“ tento trend ještě dokázalo zakrýt. Naproti tomu dvojice dalších amerických kapel náležicích do bující math-metalové scény – ION DISSONANCE a BETWEEN THE BURIED AND ME měla své nejlepší desky eště jen před sebou.
O tomto roce v metalové muzice by se dalo mudrovat ještě mnohem déle, dejme ale teď už prostor samotným nahrávkám...
ENSLAVED - Below The Lights
KATATONIA - Viva Emptiness
SOILWORK - Figure Number Five
BETWEEN THE BURIED AND ME - The Silent Circus
OPETH - Damnation
MACHINE HEAD - Through The Ashes of Empires
SOLEFALD - In Harmonia Universali
ION DISSONANCE - Breating Is Irrelevant
STRAPPING YOUNG LAD - Strapping Young Lad
TYPE O NEGATIVE - Life Is Killing Me
ENSLAVED - Bellow The Lights
Asi se nebudeme přít o tom, že jestli se některá ze severských původně black metalových kapel dokázala ze své originální škatulky vymanit naprosto kreativním způsobem a přesto zůstat relevantní i pro většinu původních posluchačů, jsou jí právě norští ENSLAVED. Album „Below The Lights“ je zastihlo někde vprostřed této transformace. Nahrávka doslova hýřící progresivními postupy a neutuchající chutí kombinovat zdánlivě neslučitelné hudební ingredience, zároveň pozoruhodným způsobem dokáže udržet balanc mezi formou a obsahem. Ortodoxně znějící a z blacku vycházející motivy postupně rostou do krásy a přirozeně přecházejí v občas až meditativní polohy („The Dead Stare“). Přitom kapela neztrácí nic ze svého „vikingského“ feelingu ani v momentech, kdy se plně ponoří do objevování art metalových zákoutí. A jestliže toto objevování někdy předtím působilo ještě možná trochu nesměle, zde už jsou ENSLAVED velice pevní v kramflecích.
VERDIKT: ENSLAVED mají od té doby na kontě hned několik dalších desek. Tu výborných, tu o něco méně, přesto stále zůstávají inspirativní kapelou, na jejíž nahrávky se čeká s napětím. Ta s názvem „Bellow The Lights“ patří k jejich nejlepším a čas jí nakonec na hodnotě spíše ještě přidal.
KATATONIA - Viva Emptiness
Tímto albem byla završena jedna, a jak se později ukázalo, i zcela zásadní etapa ve vývoji této švédské kapely. Od doomových začátků, přes gotický(?) rock až po „Viva Emptiness“. Kam vlastně toto album žánrově zařadit? Metal to už určitě nebyl, ale ani rock. Na to první už deska obsahovala příliš mnoho rockových elementů a zpěvných pasáží a na to druhé zase byla stále příliš zemitá a tvrdá. Ono to vlastně bylo úplně jedno. Každá z devadesátkových kapel, která si prošla transformací od třeskutě metalových začátků až po inklinaci k písničkovější formě se vydala po své vlastní osobité cestě. A v případě KATATONIE bych pojem osobitá rád podtrhnul. Kolekce nádherných a dramatických skladeb, která se nedokázala oposlouchat ani po letech. Soustředěný a podmanivý vokál Jonase Renkseho. Dokonalá souhra tvrdých riffů a silně melodických melancholických motivů. A hity! Skladby jako „Ghost of The Sun“, „Sleeper“ anebo „A Premonition“ mi spolehlivě pokaždé navodí masivní „zimomriavky“, jak říkají slovenští přátelé.
VERDIKT: Album zůstalo i po dvou dekádách zcela aktuální, neméně úderné a pořád dostatečně sugestivní. Jak ukázal další vývoj, zůstalo i vrcholným dílem skupiny.
SOILWORK - Figure Number Five
Rozkaz zněl jasně! Překonat vynikajícího předchůdce „Natural Born Chaos“ (2002). Bylo to vůbec možné? A v takové krátkě době? Teď už všichni víme, že se to nakonec povedlo. SOILWORK opět naservírovali počertech vyváženou kombinaci (neo)thrashové výbušnosti s doslova neodolatelnou melodikou. Album naprosto napěchované hity představovalo i jednu z možných cest vývoje metalové muziky, ve které už nešlo jen o to zavalit posluchače palbou tvrdých riffů a „uřvaných“ vokálů. Ty zde samozřejmě pořád dominovaly, koneckonců Švédové chtěli i nadále zůstat pěkně odpíchnutou partičkou, ale nápady na chytlavé refrény se valily takovým tempem, že je prostě už nešlo zastavit. Toto muselo být jasné každému už během poslechu v pořadí druhé skladby - „Overload“, jež zůstává do dnešních dní totálně explozivní hitovou písní a možná i jednou z nejlepších v historii skupiny.
VERDIKT: Bezesporu špičková nahrávka „tvrdě-melodické“ fáze skupiny. Osobně bych na albu ani dnes nic neměnil. Nestárnoucí záležitost.
BETWEEN THE BURIED AND ME - The Silent Circus
Ještě než o 2 roky později zvládli tito Američané ovládnout naši výroční Valhallu, přišli s pro ně možná ještě důležitější deskou. Právě „The Silent Circus“ dokázalo na ně strhnout zaslouženou pozornost. Živelná a přesto muzikantsky velmi zručné kombinování math-metalových sběsilostí s žánry jako alternativní rock anebo přímo s popovými nápěvky bylo rozhodně věcí nevšednou. Tento stylový guláš, navíc od tak mladé kapely, však působil velmi vyspěle, promyšleně a určitě ne prvoplánově. Organicky propojené hudební protiklady už jednoznačně prozrazovaly, že každou svojí hudební polohu má skupina zvládnutou více než dobře. Prostě když pejsek s kočičkou vaří dort, nemusí to nutně vždy dopadnout jako v té pohádce.
VERDIKT: BETWEEN THE BURIED AND ME dokázali toto album překonat a to rovnou i několikrát. Tento kousek však stále zůstává velmi důležitou položkou jejich diskografie a pochlubit se i v porovnání s dotaženějšími následovníky může velkou dávkou živelnosti a v dobrém slova smyslu mladického nadšení.
OPETH - Damnation
Tak tady někde se rodily počátky proměny OPETH z metalové kapely v těleso libující si v sedmdesátkovém rocku. Tehdy to ale ještě bylo jasné jen málokomu. „Damnation“ bylo bráno spíše jako odbočka ze (zdánlivě) jasně daného hudebního směřování, které pár měsíců před jrho vydáním stvrdila „klasická“ řadovka „Deliverance“. Spolupráce se Stevenem Wilsonem dala tak vytvořit kolekci příjemných melancholických písní, ve kterých vyniknul hlavně Åkerfeldtův vokál. Zatímco na metalových nahrávkách byly čisté vokály jen doplňující prvek, zde dostávají hlavní slovo. Poloakustický hudební doprovod mu navíc dotváří nanejvýš působivou kulisu. Žádný motiv příliš nevyčnívá, žádný nástroj nejeví snahu dominovat. Vše bylo podřízeno záměru vytvořit melancholickou nahrávku se silnými nosnými melodiemi, která navíc vzdává poctu rockové historii. Nosných melodií a melancholie si zde užijeme více než dost, a stejně tak i hned několik nádherných skladeb („In My Time of Need“, „Hope Leaves“).
VERDIKT: Ačkoliv díky výrazné Wilsonově participaci zní album tak trochu jako PORCUPINE TREE na sedativech a bezpochyby i například v konfrontaci s dalším projektem dua Wilson - Åkerfeldt (STORM CORROSION) už prohrává dost výrazně, své nesporné kouzlo „Damnation“ rozhodně má i po letech. A v mém případě ožívá hlavně díky své nakažlivé melancholii právě začátkem podzimu, kdy zrovna vznikají i tyto řádky.
MACHINE HEAD - Through The Ashes of Empires
Když si MACHINE HEAD svlékli teplákovky Adidas a ohlásili návrat k „poctivému“ metalu, našlo se i dost skeptiků, kteri to skupině příliš nebaštili. Toto album však, pokud ne všem, tak většině z nich dokázalo zavřít ústa. Komplexní metalová nahrávka se nestydí ani za nedávnou nu-metalovou minulost, ve výsledku ale nabízí mnohem více. Funkční syntéza tvrdosti a melodiky a thrashových dozvuků a moderního metalu rozkvetla do krásy i díky velkorysé stopáži jednotlivých skladeb. Tady bylo megalomanství Roba Flynna ještě v pořádku. I přes svoji celkovou délku vám nahrávka ani na moment nedá pocítit, že by byla předimenzovaná anebo že by se tvůrcům rozpadala pod rukama. Vše výborně ladí s celkem, motivy vzájemně velmi dobře fungují a každá ze zde zastoupených skladeb má své pevné místo. Prostě moderní metalová nahrávka v silně epickém pojetí.
VERDIKT: Pro mě osobně bylo překvapení, když mi několika letech od posledního poslechu dokázalo album stále nabídnout vše, čím před lety tolik překvapilo. No a v porovnání s nedávnými neradostnými počiny MACHINE HEAD (ok, dobře naposled to až tak hrozné nebylo) je to stále dokonalý balzám na uši.
SOLEFALD - In Harmonia Universali
SOLEFALD byli ve svých počátcích řazeni do blackové scény, byť černý kov jim posloužil pouze jako odrazový můstek k pestrým experimentům. I toto možná platilo pro jejich prvotní nahrávky, nikoliv však v roce 2003. To už jejich experimentální choutky propukly naplno. Norská scéna v tomto období platila za líheň špičkových inovátorů, schopných pospojovat dříve nemyslitelné stylové kombinace. Duo Cornelius a Lazare patřili na přední příčky tohoto početného pelotonu a album „In Harmonia Universali“ tuto pozici jen potvrdilo. Nahrávka, jejíž stylové zařazení se hledalo jen stěží, „harmonickým“ a zručným způsobem propojovala blackové dozvuky, v rámci tvrdé muziky avantgardní pojetí, progresivní rock (nejen díky hammondům) s hned několika metalovými proudy. Výsledek zní i po letech velice konzistentně, sevřeně a stále nepřestává bavit.
VERDIKT: Norská vlna „jiného“ metalu z přelomu tisíciletí už nám přeci jen trochu zestárla a nejinak je tomu i v případě tohoto alba. Některé dříve neslyšené postupy už lehce zevšedněly a celkově se dá říct, že takto koncipované nahrávky se ve snaze o maximální neuchopitelnost zpětně možná i chytly do vlastní pasti. Nicméně „In Harmonia Universali“ si své hlavní kvality dokázalo zachovat do dnešních dní a jeho poslech by ani v současnosti neměl znamenat pouze historický exkurz.
ION DISSONANCE - Breathing Is Irrelevant
Album poháněné masivní tlakovou vlnou pojmenovanou „Calculating Infinity“. Tento kanadský příspěvek do bující math-metalové scény nelze ani po letech přehlédnout. Energií sršící a absolutně nezpoutaná smršť rytmicky neuchopitelných skladeb byla přesně tím osvěžujícím prvkem tehdejší metalové scény, po kterém mnozí volali. ION DISSONANCE od té doby ušli pozoruhodnou cestu, jež sice nelemuje přílišný počet alb (přesněji pouze 5), ale už debut jasně naznačil jejich zničující potenciál.
VERDIKT: Kapela samotná svůj styl pořádně rozvinula až na dalších albech a i žánr jako takový tehdy procházel masivním rozvojem, tudíž logicky už dnes nahrávka působí trochu archaicky. Ovšem energie a nadšení z ní pořád září se stejnou intenzitou jako tehdy před 20 lety.
STRAPPING YOUNG LAD - Strapping Young Lad
STRAPPING YOUNG LAD to byl vždy nespoutaný živel a na této nahrávce to platí možná dvojnásob. Z řetezu utržená Townsendova neposednost zde vyniká možná ještě více než na o 6 let starším předchůdci „City“. Ten se s tím také nijak nemazlil, ale bezejmenné album i proti němu působí jako nestabilní chemická látka, hrozící každou chvíli explozí. Typický zvuk všudypřítomných kytar s občasnými „nahallovanými“ pasážemi dotváří kulisu pro jen těžko zaměnitelný projev hlavního principála. Jeho rejstřík obnáší vše od běsnícího křiku až po ne tolik časté, ale o to výraznější zpěvné polohy. Album natlakované energií, které svého posluchače nenechá ani nachvíli vydechnout.
VERDIKT: Běsnícím uragánem zůstává album i po 20 letech a i když osobně prefereuji raději „City“, které mi příjde pestřejší a hravější, tento natlakovaný hrnec mohu s klidným svědomím vřele doporučit i dnes.
TYPE O NEGATIVE - Life Is Killing Me
Tak nějak obecně se tvrdilo už v době vydání „Life Is Killing Me“, že to není zrovna nejlepší nahrávka brooklynské legendy, byť s ní nakonec panovala spokojenost. Album, které jsem z tohoto výběru neslyšel asi nejdéle, však překvapivě po letech ukázalo svoje kvality. V zásadě se jedná o typické TYPE O NEGATIVE s jejich jedinečným bzučivým kytarovým zvukem, atmosférou a samozřejmě i nezaměnitelným hlubokým vokálem Petera Steela. Ani zde nechybí skvělé skladby jako „I Don't Wanna Be“, titulní „Life Is Killing Me“ anebo třebas punková vypalovačka „Angry Inch“. Celkově díky většímu počtu rychlejších skladeb ubyla ona zasmušilá temnota zdobící nahrávky z 90. let, ale ona tajemná aura vznášející se nad tvorbou skupiny tím narušena nebyla.
VERDIKT: Hudba TYPE O NEGATIVE byla vždy tak trochu uzavřeným světem a jako taková je pro zub času dosti tvrdým oříškem. Tato deska sice nepatří k jejich nejsilnějším položkám, své nesporné kvality ale ukáže i po dvou dekádách. Pokud jste s tvorbou tohoto tělesa doposud neměli tu čest, dejte si nejdříve nahrávky z 90. let.
