Občas se mi stává, že při brouzdání po internetu narazím na pro mě neznámou skupinu, která se podle ukázek zdá jako něco nevšedního. Chvíli si nadávám, jak to že mi tohle uniká, pídím se dál a dál, a pak rána, většinou totiž přijde zjištění, že ta jedna skladba nebo pár desítek sekund ukázky je téměř to jediné co může „překvapivá“ skupina nabídnout. Ztráta času, ano, bohužel často je to tak, ale někdy vynahradí veškerý promrhaný (Milda jistě přečte jinak:-)) čas nález truhlice nejen se tvářící, že obsahuje poklad, ale která vás po otevření opravdu oslepí zářivým leskem luxusních klenotů. Truhlice s názvem „The Silent Circus“, kterou naplnili bukanýři BETWEEN THE BURIED AND ME, se ke mně dostala výše zmíněnou cestou dost dlouho po svém vydání, nejde tedy o nijak čerstvé zboží, ale jelikož se v tomto případě jedná o klenoty, které ani s postupujícím časem neztrácí lesk, snad mi bude odpuštěna jistá neaktuálnost.

Album sice začíná jako nějaká klasická HC sekanice, hned v první skladbě však naznačují emotivnější vyhrávky i chvilkový celkově hudební přechod k deathovým polohám, podpořeným bezchybnou rytmikou, že skupina netrpí zkostnatělým stylovým zamrznutím. Plynule navazující druhá skladba pokračuje v nastolené stylové směsce HC a deathu, snad jen s větší příměsí progresivně psychopatických kytarových prvků. Ale v podstatě až ve skladbě „Camilla Rhodes“ BTBAM plně odhalují své instrumentální nadání a projevem se téměř blíží ke starším albům SADIST. Prostě skvělá řežba až DILLINGERovského typu. Zatím si však skladby s melodiemi moc netykají a nic ještě nenasvědčuje jaké stylové kotrmelce si pro vás skupina připravila v okamžicích příštích. Už následující „Mordecai“ totiž ze řvavého inferna bez varování přechází do lehkých akustických poprockových poloh s přeněžnělým RADIOHEADáckým vokálem a následná temně melodická hrubě rocková pasáž mi chtě nechtě připomíná něco ze starých CRANBERRIES. I vokální projev je v té chvíli blízký poloze Dolores O´Riordan, což je zřejmé především v okamžiku kdy se ozve povědomé „heya hey“. Dál už je to jako na kolotoči, ostré zářezy nabroušených pil, střídané melancholickými plochami s líbeznou akustickou vlezlostí, vytvářejí změny ze kterých se může až zatočit hlava. Třeba v sedmé skladbě jsou jemně cinkavé pasáže jako vystřižené z brit poprocku zakomponovány do ostře řezané jízdy s vychroptělým vokálem a vznikají tak kontrasty k pohledání.

Samotný stylový guláš samozřejmě ještě nezaručuje kvalitu, BTBAM jsou však v každém okamžiku přesvědčiví a jejich velmi kontrastní skloubení HC agresivity, technické death propracovanosti a rytmické „roztržitosti“ s náladovými okamžiky ulétávajícími až k indie rocku je překvapivě funkční. Mnohé pasáže připomenou i album „Within Dividia“ kanadských ztřeštěnců THE END („The Silent Circus“ však vyšlo mnohem dřív než „Within Dividia“, takže z kopírování se BTBAM obviňovat rozhodně nedají). Pokud budu mluvit za sebe, myslím, že se tyto dvě desky dají v klidu položit vedle sebe a porovnávat, aniž by z toho BTBAM vyšli se ztrátou květinky. To vysvětluje i mé vysokánské hodnocení, zcela stejné jaké ode mne dostali i poslední THE END. Přes tento pokus o srovnání je však třeba se vyvarovat očekávání hudby přespříliš podobné Kanaďanům, styčné body jsou v celkovém vyznění, ale konkrétní stylové prostředky mají BTBAM ještě pestřejší, výrazově bohatší a pokud něco připomenou (třeba již zmíněné DILLINGER ESCAPE PLAN nebo CRANBERRIES), je to vždy provedeno zcela nepoměřitelně se „vzory“. Na originalitě desky nic nemění ani fakt, že BTBAM často netvoří nějak závratně novátorským způsobem, dokáží však vyrvat hudební vzorce z jejich přirozených rovin a zdánlivě násilně je prezentují způsobem až neadekvátním s vlastní strukturou skladeb. A tak když se v jejich hudbě objeví třeba doomová pochmurná rozvláčnost prezentovaná hardcoreovým uřvaným způsobem, vše získává úplně jiný rozměr a víc než míchanina stylů to působí jako styl sám o sobě. Nezbývá než se smířit s tím, že jakékoli škatulky se zcela ztrácí. BTBAM jsou prostě škatulkou sami o sobě, vlastně spíš celým šuplíkem, ve kterém je těch krabiček poskládána spousta. Šuplíček je to ale úhledně uklizený a zavřený, takže škatulky v něm obsažené jsou skryty našemu zraku a nám nezbývá než přijímat jej jako jednu kompaktní hmotu bez nutnosti starat se o vnitřnosti.