Příběh PARADISE LOST, jedné z nejikoničtějších kapel metalového světa, je vlastně příběhem kapely, který by si nejspíš mnozí z těch, kteří těžkému kovu kdy propadli, ale nebyli schopni to také hudebně vyjádřit, chtěli prožít, kdyby onoho hudebního vyjádření byli schopni. Jasně, příběh takové METALLICY by v tomhle směru byl asi mnohem lákavější, ale nelze zkrátka nevidět, že zrovna v případě PARADISE LOST by to bylo mnohem reálnější. Čtveřice chlapíků (bubeníky ze známých důvodů nepočítám), co spolu dnes hraje nepřetržitě už pětatřicet let, zažila si všechno myslitelné, vzestupy (kdy se o ní mimochodem hovořilo jako o „nové METALLICE“, jak se dozvíme), pády, spokojenost i frustraci a zároveň se celou tu dobu dokáže hudbou živit, ačkoliv žádné závratné majetky z toho zřejmě nevznikají. A celou tu dobu si udržují jakýsi rodinný rozměr fungování své kapely a ještě se k tomu dokáží nepřetržitě hudebně vyvíjet (a když už ne vyvíjet, tak aspoň posouvat), oslovovat zástupy fanoušků po celém světě a sami mít z toho, co dělají, radost.
Fakt mi to tedy přijde jako důvod k jakési životní pokoře a vděku za to, že jim bylo takhle „shůry dáno“, jak ostatně mnozí z členů kapely v souladu s tím v jejich biografii „Bez oslav – oficiální příběh PARADISE LOST“ nezapomínají zdůrazňovat.
A zdá se mi, že každý, kdo si tuhle knihu přečte, musí nutně dojít ke stejnému závěru, bez ohledu na to, jak moc kapelu zná, jak moc fandí tomu kterému jejímu albu, a které její „vývojové období“ má nejraději. PARADISE LOST jsou prostě mimořádná skupina a bez nich by dnešní metalový svět neměl jeden ze svých typických odstínů.
O tom všem se píše na více než třech stech stránek téhle knihy, jíž do našich končin chvályhodně přinesli Metalgate. Čtení to nicméně není vždy úplně nejjednodušší, neboť kniha je rozdělena do kapitol podle jednotlivých alb skupiny (končí se nahrávkou „Obsidian“ z roku 2020), v nichž je vždy rovněž obsažena i praktická recenze té které desky. A to tedy není moc šťastné, protože v těchto pasážích se autor vlastně hned vzápětí uvrtává do bludného kruhu jedněch a těch samých tak trochu excentrických výrazů, jimiž se snaží jednotlivá alba popsat, což ve výsledku samém vede k tomu, že tahle místa byste v každé kapitole nejradši přeskočili.
Daleko zajímavějším je totiž pochopitelně náhled na „dějiny“ a vývoj kapely, daný do historických souvislostí a doplněný o současné vzpomínání a komentáře jednotlivých jejích členů. Ten je v knize samozřejmě přítomen rovněž a je jednoznačně jejím hlavním těžištěm, neboť se mu daří to hlavní – věci znalému čtenáři přinášet poznání, které si může porovnat se všemi svými vlastními poznatky, dojmy a úvahami. Úplně zjevné je to třeba v kapitolách o albech následujících zlomové „One Second“ (schválně nepíšu „přelomové“, všimli jste si?), po němž jsem například osobně – podobně jako tisíce dalších fanoušků soudě – na kapelu zanevřel, hlavně proto, že „vyměkla“, případně se snažila hrát jako DEPECHE MODE, a trvalo mi pak dlouho, než jsem byl schopen se k ní zase vrátit. Knižní rozbor tehdejšího rozpoložení ve skupině a posunu v jejím uměleckém smýšlení má rozhodně potenciál k nápravě mého (a tím pádem, doufám, nejen mého) tehdejšího smýšlení o tom, jak to s těmi PARADISE LOST bylo a co tím vším vlastně zamýšleli, případně i k novějšímu náhledu na některé tehdy zavržené nahrávky.
Překladu se opět ujal Aleš Ondráček, podobně jako v případě předloňského životopisu Ronnieho Jamese Dia, a přestože ze začátku to vypadalo, že onen poněkud těžkopádný styl jeho převodu do češtiny, který jsem mu v souvislosti s uvedenou knihou vyčítal, bude přítomen i zde, nakonec ve mně takový dojem nezůstal. Naopak, jak jsem se všemi těmi stránkami prokousával dál a dál, měl jsem z textu lepší a lepší pocit, takže spravedlivě si nakonec troufám tvrdit, že jestli to v knize někde zaskřípe (viz výše), je to především zásluhou původního autora.
„Bez oslav – oficiální příběh PARADISE LOST“ je tedy bez diskuze unikátní záležitostí, jež jistě nemohla uniknout žádném pravému fanouškovi PARADISE LOST. Ano, nemohla, protože s ohledem na brzké letošní vydání knihy jí už v tuhle chvíli jistě mají všichni doma. Ale ani pro ty ostatní – třeba ty, kteří vlastní či uznávají z nejrůznějších důvodů jen prvních pět alb kapely – to nemusí vůbec být nezajímavé čtení, to vůbec ne. Protože, jak uzavírá předposlední kapitolu knihy samotný Greg Mackintosh, celé to „mohlo to být lepší“, jistě. Ale nejlepší to stejně bylo přesně tak, jak se to nakonec všechno stalo, a přesně o tom tahle kniha vypráví se vším všudy.
