Pro severskou metalovou scénu bývá častým a typickým jevem navození určité atmosféry, ať už jde o vzpomínky na předky (bojovníky) a jejich statečný život, opěvování přírody nebo spirituální zamyšlení o tom, proč tu jsme, co tu vlastně děláme a kam jdeme. Většinou to má takový hrdinný a euforický náboj. No jo, ale co dělat, když opěvovaní bojovníci zemřou, jejich těla hnijí v hrobech nebo někde v bažinách, sluníčko zajde a nádherná příroda se rázem promění v temnou, mrazivou a nebezpečnou noční můru? Ideální čas k tomu pustit si DÖDSRIT.
Nikdy bych nečekal, že mě tolik osloví něco, co budou unisono doporučovat redakční kolegové Reaper a RIP. Až na pár nezpochybnitelných výjimek nebýváme moc ve shodě, nicméně zrovna v tomto případě možná mé nadšení přesáhlo to jejich. Dle původně avizovaného popisu se mělo jednat o „black s výraznými crustovými prvky", což se nedá úplně zpochybňovat, ale spíš bych tuto škatulku použil v případě předchozího alba „Spirit Crusher", které jsem také zpětně poctivě naposlouchal, abych měl srovnání.
Oproti předchůdci je „Mortal Coil" zvukově možná o něco dotaženější (i když jestli je u tohoto stylu lepší zvuk plusem nebo ne, toť otázka do diskuse) a do popředí se víc dostaly melodie na úkor zběsilosti a těch zmíněných crustově úderných pasáží. Berte mě ale s rezervou, pořád tu máme víc jak třičtvrtě hodiny agresivního materiálu, který nezná slitování a jde na dřeň jak po hudební, tak po textové stránce. Jen je v každé písni okořeněn o sofistikované melodické úseky, které bychom čekali spíš u kapel heavymetalového ražení, nicméně do tvorby DÖDSRIT skvěle zapadají a dodávají celému tomu nářezu potřebné koření. Ale pozor - nikdy se nejedná o nějaké „ejchuchu" podbízivé vyhrávky, i během těchto pasáží je posluchač obklopen temnou depresivní atmosférou, ty melodie mu jen přináší určité vnitřní smíření s osudem.
Hlavní postava celého projektu, Christoffer Öster, má úžasnou schopnost eliminovat jakékoliv nudné nebo vycpávkové pasáže, prostě je na celé desce vůbec nenajdete. Ačkoliv jsou všechny songy dost dlouhé, skupina nikam nespěchá a neváhá některé motivy prezentovat delší dobu, nikdy se mi nestalo, abych si řekl, že už něco trvá moc dlouho, nebo, že přeskočím na další track. Vše je pěkně kompatibilní, všechny aspekty spolu tvoří opravdu zajímavou a originální směs, o které si troufám tvrdit, že se v rámci scény moc často vyskytovat nebude, ale nejsem odborník, rád se nechám přesvědčit o opaku.
Pokud budu počítat jen tvrdší žánry, tak za mě rozhodně nejlepší deska loňského roku. Občas mi připadá, že kapel, které přináší čerstvý zajímavý vítr, je poskrovnu, ale je příjemné vědět, že tu nějaké takové pořád jsou.
