Tak toto moc nechápu. Máme tady kapelu fungující více než dvě dekády, mající na kontě bezpočet alb a co víc – hoblující ortodoxní death metal, přísně švédského střihu, jak by řekl jeden můj nejmenovaný redakční kolega. No a teď to nejhlavnější – doposud tady nemá jedinou recenzi! Jak je toto vlastně možné? Pátrat po důvodech vlastních selháních se mi popravdě v tuto chvíli moc nechce, ale malou kompenzací snad budiž alespoň konec této ignorace prostřednictvím recenze novinkového alba těchto skandinávských pořízků.
A to nabídne především velmi dobré řemeslo. Ať si o tomto pojmu myslíme co chceme, ne vždy musí nutně znamenat nudnou rutinu. „Reap Humanity“ je totiž kolekcí velmi šťavnatých skladeb, přesně cílících na fanouška tradičního death metalu. Na druhou stranu to není zas až takový old school, jaký by se možná od takto protřelých hudebníků dal čekat. Způsob, jakým je nahrávka sestavena lze pojmenovat jako vyvážený kompromis mezi staromilským přístupem a modernizací v podobě našlapanější produkce.
Devítka kompozic vás provede hned několika dávno vyšlapanými stezkami, ale nebojte se! S těmito průvodci to stále bude zajímavá procházka a ani nebude nutné chodit příliš daleko. RIBSPREADER věci nijak komplikují, tedy ve smyslu experimentování s dávno stanovenými žánrovými konvencemi. Nejlépe jim je, když se hraje podle pravidel, ale i v takto vymezeném úzkém prostoru dokáží projevit svoji kreativitu. Považujme za ní skladby, které prostě šlapou hned na první dobrou a nedají vám ani na chvíli vydechnout.
Pokud tedy vyznáváte death metal spíše skandinávského ražení, nejen v botech od Aligátora, ale ani s touto deskou není možné šlápnout vedle. Vlastně zde ani není moc nutné řešit, koho všeho vám to připomene. Odpovíte si zcela jistě sami, ale považujme to za naprosto zbytečné šťourání, protože musím zopakovat, že dobré řemeslo je dobré řemeslo.
K tomu rozhodně náleží i lehce klamavý pomalejší nástup do úvodní skladby „The Skeletal Towers“, který ale znalcům spíše jasně napoví, že za několik málo okamžiků dojde k sešlápnutí plynu. Jakmile se naberou ty správné obrátky a do svých hlasivek se poprvé opře Rogga Johansson, jsme takříkajíc doma. Pak už vlastně zbývá jen poslední otázka, zda-li se tento trend a kvalitativní laťka dokáže udržet i v dalším průběhu této mlýnice?
No a přestože jsou RIBSPREADER nejen švédskou bandou, ale díky bicmenovi Jeramie Klingovi z 1/3 i americkou, musí kromě harmonií typických pro švédskou sekyrnickou práci zaznít i mocný řev floridského aligátora. Není sice tak výrazný, ale ústřední riff skladby „Count Damnation“ upomene nějakou tu veličinu z prosluněného severoamerického jihu. Tyto, řekněme, vedlejší vlivy však tvoří pouze tu více, tu méně aktivní komparz k předem dané koncepci alba a způsob jejich implementace v každém případě lze nazvat citlivým a osvěžujícím.
Švédsko-americká úderka na svém jubilejním desátém albu svůj stín sice nepřekročila, ale to evidentně ani nebylo jejím cílem. Ortodoxní death metal je tady sice hlavně pro žánrové fanoušky, ale jako takový v tomto provedení prostě baví. Z tohoto pohledu vlastně „Reap Humanity“ nechybí nic podstatného. Velmi solidní žánrový standard!
