V roce 1993 byli ALICE IN CHAINS na jednom ze svých tvůrčích vrcholů, ne-li na tom absolutním. Fantastické album „Dirt“ z předchozího roku si užívalo své zasloužené ovace a kapela, jež jej měla na svém kontě pak za nemalého zájmu fanoušků čile koncertovala. Vlna popularity rockové muziky ze Seattle, kterou na svých bedrech nesli především NIRVANA, tak pomohla do extraligy nakopnout i další kapely z tohoto amerického města. Posouzení, zda-li statut hudebního tělesa združeného kolem Kurta Cobaina byl zasloužený či nikoliv, není zrovna předmětem této retrospektivy, poděkujme mu však minimálně za to, že se pod světla ramp dostaly i mnohé skvělé kapely, kterým by se toto za jiných okolností nejspíš až v takové míře nepoštěstilo.
V případě ALICE IN CHAINS to znamenalo především nečekaný úspěch EP „Sap“ z roku 1992 a neméně skvělý úspěch vzápětí následujícího alba „Dirt“. Nenadálá sláva však vždy něco stojí a pupeční šňůra, kterou měla scéna kolem tzv. grunge kapel nataženou přímo k nejbližšímu dealerovi heráku požadovala za svůj drogový rezervoár náležitou daň. V případě ALICE IN CHAINS řádila doslova jako ten nejpřísnější berňák, ale než si v dubnu 2002 vzala tu nejvyšší splátku v podobě života frontmana Layna Staleyho, přišlo nejdříve na nižší odvody. Když byl krátce před nahráváním EP „Jar Of Flies“ propuštěn basák Mike Starr, byla oficiální verze o údajném Starrově zájmu věnovat se raději rodině později poupravena na vyhazov v důsledku nadměrné konzumace drog. Inu, basák byl lehce nahraditelný, na rozdíl od pěvce Staleyho, který to s drogama neměl příliš jinak. A ona náhrada nakonec kapele spíše přidala. Příchozivší Mike Inez měl za sebou už účast v tour bandu Ozzy Osbournea a svůj prostor na tomto mini albu se rozhodl naplno využít.
ALICE IN CHAINS a akustická (mini)alba, to už v tomto případě nebylo nic nového, neboť už krátce předtím, lépe řečeno v roce 1992, skupina přišla tehdy s překvapivým počinem „Sap“, představujícím tuto mladou a dravou rockovou kapelu v netradičním světle. Nahrávka kromě podařených písní přinesla i silný nádech improvizace a v jedné skladbě i participaci kumpánů ze Seattle. Hlas Chrise Cornella v závěru písně „Right Turn“ rozhodně nelze přeslechnout.
„Jar Of Flies“ na toto EP v některých ohledech navazuje, avšak přesto jde trochu jinou cestou. Už na první poslech je sepětí se „standardní“ tvorbou skupiny mnohem silnější. Byť se to samozřejmě díky naprosté absenci ostrých kytarových riffů tak nemusí jevit, úvodní skladba „Rotten Apple“ však jasně prozradí, že deprese a zmar, tolik přítomné na albu „Dirt“, mají nezvyklé pokračování i v méně divokém provedení. Méně divokém, avšak neméně sugestivním a podmanivém. Inezova basa od počátku jednoznačně diktuje rytmus a dává o sobě více než patřičně vědět. Ústřední kytarová linka je zhudebnělá deprese první poloviny devadesátých let, kdy většina světa ještě stále slavila konec studené války, zatímco část zámořské omladiny se utápěla ve smutku a bezvýchodnosti. Možná ještě v úvodní sloce lehce letargicky a zasmušile působící skladba však brzy naplno spouští ohňostroj emocí v mohutném refrénu, kdy pohlcující Staleyho hlas za doprovodu celého nástrojového obsazení hrajícího takříkajíc do plných bez dalších okolků odkrývá všechny trumfy.
Je nejsugestivnější skladbou ALICE IN CHAINS „Would?“ z alba „Dirt“ anebo si tento titul zaslouží druhá píseň na tomto EP? Úvodní kus kolekce dokáže perfektně naladit a vtáhnout do děje, ale „Nutshell“ doslova chytá za srdce. Nádherný kus, který skvěle funguje jako rocková balada a stejně tak jako táborákový popěvek, byť to možná může znít trochu posměšně. Tato píseň totiž pracuje na jednoduchém principu v podstatě jednoho kytarového motivu a konstantní rytmiky, čím vzniká dostatek prostoru pro nesmírně podařenou ústřední melodickou linku a, samozřejmě, Staleyho hlas. Schopných adeptů na její přednes by se pochopitelně našlo více než dost, ale tu bolest a naléhavost jí za těchto okolností a v této době byl schopen dodat pouze on. Skladba se to ukázala být nakonec tak dobrá, že ji skupina zvolila i jako úvodní kus pro své MTV Uplugged album z roku 1996.
Navázat na úvodní dvojici skladeb je úkol leda tak na vylámání zubů. Skupina zvolila asi nejlepší možné řešení. Rozhodla se zařadit trochu zpátečku a namísto dalšího prohlubování deprese a zmaru zkusila rozehrát žánrově trošku pestřejší divadlo. Nahrávku jsem si za účelem sepsání tohoto článku pustil po skutečně dlouhé době a bylo nesmírně zajímavé porovnat dávné vzpomínky na poslech díla, které jsem točil doslova denně se současnými dojmy. Je překvapující, jak „Jar Of Flies“ dokáže i na poměrně omezené ploše po letech zapůsobit velmi rozmanitě. Najdeme zde, kromě již zmiňovaných posmutnělých, písní i svižný kus „No Excuses“, dost výrazně se vymykající z konceptu truchlivě znějící nahrávky. Mohutně gradujícím refrénem obdařená „I Stay Away“ je v tomto směru někde v půli cesty. Již ne tak melancholická jako třebas „Nutshell“, ale na druhou stranu se ani tak nejedná o žádnou rockovou veselici.
Jako úplný úlet může působit předposlední „Don't Follow“, neboť takovou koketerii s country by od této kapely čekal asi málokdo. Zaposloucháme-li se však do skladby pozorněji, jsou to v podstatě klasičtí ALICE IN CHAINS odkrývající vlastně úplnou podstatu své tvorby. Dobová kritika si mohla vymýšlet škatulky typu grunge, ale čas ukázal, že (nejen) v případě této kapely šlo v podstatě o moderně pojatý hard rock, který se nijak nezříkal vlivů už tehdy mnohem starších kapel. To vybrnkávání, jednoduchý popěvek, příměs blues a černošské muziky a foukací harmonika k tomu vlastně nakonec perfektně seděly.
Když jsem pro tento nepravidelný cyklus o rockových deskách z roku 1994 vybíral vhodné adepty, tato nahrávka mezi favority rozhodně nepatřila. Stačilo však několik taktů úvodní skladby „Rotten Apple“ a všechno mi to znovu „najelo“. V diskografii ALICE IN CHAINS se tento počin možná trochu krčí v sevření gigantů typu „Facelift“ a „Dirt“ a možná to tak je i správně. Nejedná se ale přitom o žádnou výplň, jež by vznikla jen za účelem plnění smlouvy s vydavatelem. Na to „Jar Of Flies“ disponuje až příliš silným arsenálem skvělých písní a stále velice sugestivní atmosférou časů, kdy kapely ze Seattle diktovaly standardy soudobé rockové hudby.
